Historie válek

DEN-D 6. června 1944

úsek V. US sboru - OMAHA

Vyloďovací prostor na Omaze tvořila do mírného oblouku prohnutá, šest a půl kilometru dlouhá pláž, které na obou koncích dominují útesy zvedající se téměř kolmo do výše více než 30 metrů. Mezi těmito dvěma strmými výspami navazuje na pláž náhorní plošina dosahující necelý kilometr ve vnitrozemí výšky 50 metrů, která ovládá celé pobřeží. Hranu této plošiny na čtyřech místech přerušují potoky, které si tudy prorážejí cestu k moři úzkými roklemi, představujícími jediné průchody pro vozidla do vnitrozemí. Na samotné pláži přílivem a odlivem omývaný pruh široký asi 300 metrů pokrývá pevný písek a následuje násep ohlazeného štěrku, který se srázně zvedá do vnitrozemí.

V západní části Omahy štěrkový násep pokračoval k vlnolamu a dlážděné cestě, za nimiž ostře vystupovala hrana náhorní plošiny. Na zbytku pláže přecházel v pískové duny neprůchodné pro vozidla, ale ani štěrkem se na řadě míst nedalo projet. Na nejvzdálenější straně linie dun byl široký pás písku, který se na začátcích potočních roklí měnil v bažiny porostlé chomáči tuhé trávy. Zde již nebyl svah tak strmý, ale přesto jej nemohla na většině míst zdolat ani pásová vozidla. Kromě dlážděné cesty v závětří západní výspy byly ostatní průchody směřující do vnitrozemí pouhými polními cestami určenými pro povozy a všechny vedly hustě zalesněným terénem k pevným kamenným vesnicím Vierville, St. Laurent a Colleville, které strážily každý východ z pobřeží.

Přirozené výhody poskytované tímto sektorem k obraně Němci v plné míře využili. Na přílivovém pruhu umístili tři pásy překážek, pobřeží nad štěrkovým pásem a část navazujícího svahu zaminovali a pokryli zátarasy z ostnatého drátu. Všechny vstupy na cesty vedoucí do vnitrozemí byly též posety minami a betonovými překážkami nebo protitankovými příkopy. Hlavní německá postavení tvořená zákopy, pevnůstkami a bunkry vybavenými kulomety, protitankovými děly a lehkým polním dělostřelectvem se soustřeďovala na strmých výspách na obou koncích pláže a u vyústění všech čtyř potočních údolí. V těchto údolích, nebo spíš roklích, byly palebné pozice rozmístěny terasovitě po obou stranách a pokračovaly do vnitrozemí. Z předních mohli Němci pokrýt většinu pláže přímou i boční palbou.

Mezi jednotlivými vstupy do údolí byla však obrana slabší. Šlo o zákopy a okopy pro zbraně vybudované podél hřebene náhorní plošiny a na plošině samé bylo jen několik minových polí. Vesnice tvořily druhé obranné pásmo a pět kilometrů ve vnitrozemí zaplavené údolí řeky Aure představovalo další bariéru.

Předpokládalo se, že úsek Omahy bude bráněn jen zesíleným praporem německé 716. pěší divize podřadné úrovně. Bylo však známo, že nedaleko v St. Lô je umístěna jako blízká záloha 352. pěší divize, motorizovaná a kvalitní. Začátkem června byly získány informace o přesunu této divize k posílení obrany pobřeží, ale bylo již pozdě na potřebná protiopatření. S pravým stavem věcí byl seznámen pouze gen.por. Bradley a pár vyšších důstojníků; invazní oddíly šly do akce přesvědčeny, že německá posádka není v tomto úseku nijak silná!

Ve 3 hodiny 45 minut ráno začal útočný svaz "O" amerického kontraadmirála J. L. Halla spouštět na neklidnou hladinu 20km od pobřeží výsadkové čluny. První vlnu tvořilo 36 člunů, zpravidla obsazených jedním důstojníkem a 31 muži. Několik jich bylo zaplaveno během pár minut, ostatní pokračovaly v plavbě jen díky úsilí vojáků, kteří nepřetržitě přilbami vybírali a vylévali vodu hrnoucí se přes okraje. Nevolnost z otřesů a zmítání malých plavidel brala mužům síly dlouho předtím, než se ocitli v akci.

Převalující se vlny představovaly nebezpečí zejména pro DD tanky. Kontraadmirál Hall ponechal na velitelích jednotlivých úderných uskupení, aby na místě rozhodli, v jaké vzdálenosti od pobřeží mají být tanky vyloděny z výsadkových tankových lodí, což mělo vážné následky. V sektoru jednoho z útočných praporů tak nebyly tanky po řadu hodin vyloďovány vůbec, neboť velitel měl za to, že jsou vlny příliš vysoké. Na sektoru Easy Red (kde byla německá palba nejsilnější) naopak opustilo na příkaz důstojníka paluby výsadkových tankových lodí 29 tanků s téměř neproveditelným úkolem překonat 6 km rozbouřeného moře dělícího je od pláží. Výsledek byl tragický, 21 z nich bylo zaplaveno a potopilo se během plavby, 1 se potopil po srážce s výsadkovým člunem, 2 zničila těsně před pobřežím německá dělostřelba a jen pěti se podařilo dosáhnout břehu. Tak se stalo, že pěchota na Omaze byla při vyloďování bez podpory obrněných vozidel. Stejně dopadlo i vyloďované dělostřelectvo. Ke dnu šlo 22 ze 30 houfnic dvou praporů polního dělostřelectva a děla samost. dělostř. roty.

Létající pevnosti 8. letecké armády díky nízkým mrakům a špatné viditelnosti cílů shodily většinu pum neškodně až za německou pobřežní linii. Ani palba bojových plavidel ostřelovacího svazu C (Bombarding force C - BL Texas a Arkansas, 3 křižníky, 11 torpédoborců) většinou nezasáhla cíl. Když výsadkovým člunům zbývalo 10-15 minut plavby, zasáhla plavidla vybavená raketomety. Tisíce raket elektricky odpalovaných se řítily na německá postavení. Avšak i tady byla z obavy před ohrožením výsadkových člunů palba nepřesná a ve většině případů rakety dopadaly do vody těsně před linii pobřeží.

Po dobu, kdy výsadková plavidla překonávala dvacetikilometrovou vzdálenost k pobřeží, se německá děla téměř neozývala. Až na posledním kilometru se útočné čluny dostaly do intenzívní palby německých děl. Střílela zejména z útesu, který ovládal západní konec pláže, a od ústí cesty vedoucí k vesnici Vierville. A právě v tomto místě měly přistát roty 1. praporu 116. plukovní bojové skupiny 29. pěší divize.
V 6 hodin 30 minut, když se první rota přiblížila k pláži "Dog Green", jeden z jejích šesti výsadkových člunů ztroskotal, jeden byl potopen přímým zásahem, ostatní pokračovaly dál, až najely na písečný nános několik set metrů před vlnolamem. Čluny spustily rampy a vojáci skákali do vody, která jim sahala po pás, místy až po ramena.

Oficiální historie 1. praporu 116. pluku, zpracovaná dokumentačním oddělením amerického ministerstva války, líčí první okamžiky vylodění takto:
"Jak kdyby to bylo znamení, na které nepřítel čekal, na čluny se z různých směrů zaměřila kulometná palba... Muži z nich vyskakovali a bezmocně a neohrabaně zapadali do vody. Nastal zmatek a každému se zdálo, že nejlepším způsobem jak se dostat na břeh je skočit po hlavě do vody a odplavat z deště střel. Když se však vojáci ocitli ve vodě, těžká výzbroj je stahovala ke dnu a museli bojovat ze všech sil, aby se vůbec udrželi na hladině. Někteří byli ve vodě zasaženi a zraněni, na řadě míst se topili... Ti, kteří pronikli palebnou přehradou a dosáhli pláže, zjistili, že se tam nemají kde skrýt, vraceli se proto do vody a ponořili se, jen hlavy jim vyčnívaly nad hladinu. Jak postupoval příliv, posunovali se dopředu, vyhledávali úkryt za překážkami a tímto způsobem se nakonec dostávali na břeh. Během deseti minut po spuštění ramp rota A uvázla, byla bez velitelů a téměř neschopna další akce. Všichni důstojníci a seržanti byli zabiti nebo zraněni... Začal boj o přežití a záchranu. Muži ve vodě vystrkávali na břeh raněné, kterým hrozilo utopení, a ti, kterým se už podařilo dosáhnout pláží, se nyní plazili zpět a vytahovali další raněné. V řadě případů však nepřátelská palba znovu zasahovala jak zachraňované, tak zachránce. Dvacet minut po dosažení pobřeží přestala být rota A útočnou jednotkou, změnila se v malou skupinu opuštěných mužů snažících se zachránit holé životy a přežít."

Bezprostředně za vyloďující se pěchotou měli následovat ženisté, aby odstranili překážky na plážích a vytvořili průchody do vnitrozemí. Polovina demoličních oddílů se však s vyloděním zdržela a pouze jedna třetina z nich dosáhla pobřeží na určených úsecích, navíc přišly o většinu svého vybavení. Ženistům, kteří utrpěli těžké ztráty, zbývala necelá půlhodina do okamžiku, kdy stoupající příliv další práce na plážích znemožnil.

Americké velení rozhodlo místo speciálních vozidel, která se tak osvědčila Britům, raději použít k vyčišťování pláží buldozerů. Ze 16ti buldozerů přidělených 116. pluku však mohly být na plážích použity jen tři, a to ještě jeden z nich se prakticky nemohl pohybovat, protože jeho řidič se obával, aby nevystavil nepřátelské palbě skupinu pěšáků, která se za ním ukryla. Na celém sektoru 116. pluku se ženistům podařilo uvolnit jen dva průchody z pláží. Dál na východ, kde však v tu dobu téměř žádné výsadkové čluny nepřistávaly, uvolnili 4 průchody, pouze jeden však byl dostatečně zřetelně označen. Snahu o odstranění nepřátelských překážek zaplatilo životem nebo těžkými zraněními více jak 40% ženistů vyloďovaných s 1. útočnou vlnou, většina z nich byla zabita nebo zraněna během první půlhodiny po vylodění.

Předvoj na sektoru Dog Green byl stále ještě na pokraji pláže, když 25 minut po hodině H dorazila další rota. Vojáci z několika člunů, které přistály jako první, byli téměř všichni zabiti už při výstupu z vody, ale ostatní, které příliv zanesl víc na východ a dál na břeh, se vyloďovali v prostoru hájeném méně urputně, a navíc je částečně kryla clona větrem hnaného kouře. Využili jí a běželi do úkrytu za vlnolamem. Odtut se poté podařilo dvěma skupinám, každá ani ne v počtu dvaceti mužů, proniknout přes drátěné překážky a minovým polem na hřeben k vesnici Vierville, vzdálené 700 m ve vnitrozemí, obcházeli nepřátelské pevnůstky a mezi nimi postupovali, jak jen mohli nejrychleji, dál.

Vítr a příliv způsobily, že všech 6 člunů následující roty zakotvilo východně od smrtící pasti na Dog Green. Pěšáci překonali pláž a svah nad ní, a protože se jim podařilo najít nezaminovaný průchod mezi bunkry chránícími východy z pláže, počet mrtvých a raněných nebyl velký. Před desátou hodinou dopolední se tato rota spolu s částí 5. praporu rangerů, vyloděného hned za ní, spojila se dvěma skupinami, které již dosáhly Vierville. Právě včas, protože začínal prudký nepřátelský protiútok. Asi 200 mužů se po zuřivém boji podařilo zastavit německý výpad směřující k pláži, kde zbytky 1. praporu stále ještě bezmocně ležely v mělkých okopech a čekaly na podporu tanků nebo těžkých zbraní.

Půldruhého kilometru na východ se postupně vylodily další dva prapory 116. pluku po obou stranách cesty vedoucí k vesnici Les Moulins. Na pláži se nesetkaly s velkým odporem, neboť Němce oslepoval kouř z hořící trávy a budov zapálených námořní dělostřelbou. Tato kouřová clona zachránila řadu životů, způsobila však také značný zmatek. Většina rot vstoupila na pobřeží východně od plánovaných míst a důstojníci si nyní nebyli jisti, kterým směrem se dát. Pomalu shromažďovali své oddíly a postupovali po svahu zvedajícím se z pláží. Jednou z příčin zpomalení byla snaha procházet minová pole v zástupu, jeden muž za druhým, a tak ti, co nakonec dosáhli hřebenu, brzy ztratili orientaci a styk s ostatními, neboť tam byl hustý kouř, že si museli nasazovat plynové masky.

Postup se zrychlil, až když někdo objevil východně od Les Moulins oblast, kde předchozí bombardování miny zneškodnilo. To otevřelo oddílům obou praporů cestu, takže mohly proniknout k St. Laurent dříve, než nepřítel mezeru uzavřel dělostřeleckou palbou. Celkově pomalý postup však přispěl ke zhoršení zácpy, která se stále hrozivěji začala projevovat na pobřeží, kde se vyloďovaly podpůrné zbraně a dopravní prostředky dřív, než ženisté stačili vyčistit průchody do vnitrozemí a než pěchota umlčela nepřátelská postavení, která pláže neustále ostřelovala. Ztroskotané výsadkové čluny, hořící vozidla, explodující munice a neustálá palba působily zmatek a ztěžovaly velitelům organizování roztroušených skupin, které vyhledaly úkryt pod vlnolamem nebo na štěrkovém pásu. Tyto okolnosti také znemožnily 115. plukovní bojové skupině 29. divize, jež se měla vyloďovat ve druhém sledu, dodržet plánovaný čas vylodění stanovený na 9h 30min.

Stejně nepříznivým způsobem jako na pláži 116. pluku se začala vyvíjet situace i na východní části Omahy, na podúsecích "Easy" a "Fox", kde se v půl sedmé ráno vylodily dva prapory 16. plukovní bojové skupiny 1. divize. I zde bombardování a ostřelování neumlčelo německá obranná postavení a vítr a příliv odklonil útočné čluny o téměř kilometr na východ, to jest k podúseku Fox. Celý útok se tím posunul stranou, což mělo nešťastné následky. Na Easy Red, kde byla nepřátelská palba zpočátku relativně slabá, se během první půlhodiny vylodila pouze necelá stovka mužů, zatímco větší část tří rot prvního sledu přistála na Fox Green, přímo před ústími nepoškozených děl německého postavení chránícího přístup k vesnici Colleville. Tragická historie pláže Dog Green se opakovala.

Na Easy Red, kde přistával 2. prapor 16. pluku, počáteční váhavá palba nepřátelských děl, minometů a kulometů zatím podstatně zesílila a nepočetné úderné jednotky první vlny zůstaly přibity k plážím a drahocenné minuty utíkaly. Nakonec se poručík a zraněný seržant od divizních ženistů bez ohledu na palbu zvedli a šli prozkoumat překážky z ostnatého drátu nacházející se přímo za písečným valem. Poručík se za chvíli vrátil a s rukama založenýma v bok se znechuceně podíval na muže ležící za štěrkovým pásem a pravil: "Hodláte tu ležet a nechat se zabít nebo se zvednete a něco s tím uděláte?" Nikdo nereagoval, načež seržant s poručíkem vzali nálože a část drátěných zátarasů vyhodili. To vojáky vzpamatovalo a poté poručík vedl jednu četu v zástupu až na vrchol hřebene, přestože úzká ztezka, po které šli, byla pod palbou a poseta protipěchotními minami. Napřed četa a potom celá rota se dostaly až do blízkosti nepřátelských palebných postavení, která doposud ostřelovala sektor Easy Red.

Jedno postavení za druhým bylo nyní umlčováno, stále však zůstávalo nebezpečí minových polí. Stačil jeden špatný krok a voják ztratil chodidlo nebo celou nohu, když ne život. Ranění zůstávali ležet tam, kde padli, báli se pohnout, aby nepřivedli k výbuchu další minu, muži postupující za nimi je překračovali. I když v blízkosti dopadaly dělostřelecké granáty, nikdo se neodvážil vrhnout na zem. Když se záložní prapor pokoušel najít svoji vlastní cestu, minové pole si vyžádalo 47 obětí jen z roty, která šla v čele. 300 mužů však nakonec prošlo a mířili k vesnici Colleville. Takto otevřený průchod se stal ve zbývajících dopoledních hodinách kanálem pro postup ze sektoru Easy Red.

Zcela vlevo 3. úderný prapor 16. pluku postupoval celkem úspěšně, i když chybělo jen málo, aby se počáteční obtíže změnily v pohromu. Bouřlivé moře a nepřesná navigace vylodění zdržely, několik člunů bylo zaplaveno, jiné se potopily zasaženy nepřátelskou palbou, jedna četa se zpozdila o hodinu a půl, jiná přistála o téměř kilometr dál na východ. Tento odklon se však ukázal výhodným, neboť vojáci se mohli v závětří útesů zorganizovat. Místo aby se pokusili ztéci silně bráněný východ z Fox Green - což byl původní záměr - našli o kus dál východním směrem cestu vedoucí strmou, ale téměř nechráněnou roklí. Zbytek praporu následoval za nimi a vytvořil za pomoci palby torpédoborců a menších bojových plavidel v nepřátelské obraně dosti široký průlom. Tam potom kolem půl desáté odpoledne začaly americké jednotky zvolna, ale vytrvale postupovat podél vrcholů útesů na východ k Port en Bessin, kde se měly spojit s Brity.

Na ostatních částech Omahy však byla situace stále velmi vážná. V půl deváté byly úderné jednotky ještě dezorganizovány, značně oslabeny a chyběla jim při vyloďování ztracená výzbroj. Na Easy Red, Easy Green a Dog Red hromadící se vojska a materiál poskytovaly německým dělostřelcům a kulometčíkům výtečný cíl. Ženisté stále ještě nestihli vytvořit v minových polích dostatečné průchody, což vedlo k tomu, že roty, které se i za tohoto stavu pokoušely postoupit z pobřeží, utrpěly povážlivé ztráty. V této počáteční fázi byly aktivní jen malé izolované skupiny, zpravidla ne silnější než družstva nebo čety. Všude byl nedostatek koordinace. Tanky a děla, jichž bylo nezbytně třeba, nemohly být vyloďovány, protože přístup ke břehu stále zatarasovaly neodstraněné protiinvazní překážky, a teď i spousta trosek a vraků. Dokonce i vozidla a tanky, které se podařilo vylodit, uvázly na úzkém pruhu písku mezi stoupajícím přílivem a štěrkovým náspem. Úderné pluky se ocitly ve slepé uličce natěsnány na pouhých 100 metrech pláží.

Několik malých skupin sice dosáhlo vesnic Vierville, St. Laurent a Colleville a na pár místech se podařilo proniknout ještě dál do vnitrozemí, zůstávaly však izolovány. Atlantický val zatím na Omaze odolával a Američané konečně zjistili, že tento úsek brání jak německá 716., tak i 352. divize.

Po šestihodinovém krvavém boji se začala německá obrana hroutit. Krátce po poledni byly umlčeny poslední pevnůstky na hlavním východu z Easy Green a ženisté se pustili do odstraňování minových polí. I palba německých lehkých zbraní na pobřežní linii postupně utichla.