Jdi na obsah Jdi na menu
 


Červencová revoluce 1830 ve Francii




Po Napoleonově porážce probíhal stálý boj mezi liberály, usilujícími o zajištění občanských svobod, ústavou a monarchisty, kteří požadovali úplný návrat poměrů z té doby před revolucí 1789, tzn. včetně majetkových restitucí, cenzury apod…
Během dvacátých let získávali liberálové ve Francii stále silnější vliv. Byli zastoupeni v poslanecké sněmovně a mohli vydávat tiskoviny, kde kritizovali vládu. Vedle povolené liberální opozice působily však ve Francii ještě dvě nelegální opoziční skupiny. Demokraté, kteří se hlásili k odkazu republiky a bonapartisté. Když roku 1824 nastoupil na francouzský trůn král Karel X., otevřela se cesta k moci jiné opoziční frontě – krajním monarchistům, kteří odmítali jakýkoliv zastupitelský systém a požadovali naprostou restituci poměru z doby před rokem 1789. Prosadili vydání zákona o restituci veškerého majetku, který ztratila aristokracie v revoluci a zákon, jenž zakazoval kritiku církve.
Úspěchy aristokratů vyvolaly velmi nevraživou odezvu mezi liberály i mezi měšťanskými vrstvami. Zejména u pařížské mládeže získala silný ohlas republikánská agitace. Liberálové vyhráli volby, ale král Karel X. odmítl výsledky těchto voleb respektovat. Proto byla v březnu 1830 sepsána poslanci protestní petice. Král poté rozpustil sněmovnu a ohlásil, že hodlá skoncovat s ústavním systémem, zavedl cenzuru a omezil politická práva. To bylo podnětem k tzv. červencové revoluci 1830.
26. července protestovali v pařížských ulicích poslanci, žurnalisté a studenti. Následujícího dne se k demonstracím připojili řemeslníci a tovaryši z předměstí. Začaly růst barikády a 28. července pak demonstranti přešli do útoku. Dobyli radnici a vojenskou zbrojnici. Část pařížské posádky se přidala k povstání a zbytek upíchl téměř bez boje. Vzápětí upíchl také Karel X.
Do čela revolučních událostí se postavili liberálové, kteří vytvořili prozatimní vládu a začali urychleně připravovat novou ústavu. Karel X. byl prohlášen za sesazeného a novým panovníkem byl zvolen Ludvík Filip z orleánské královské větve Bourbonů. Ten byl velmi slabý a fakticky se nechával pouze ovlivňovat různými vrstvami obyvatelstva.
Systém zavedený Ludvíkem Filipem byl vítězstvím liberálů, byl založený na dodržování občanských svobod a poskytl také velkorysou podporu podnikatelům. Nová ústava snižovala volební census jen nepatrně a ponechala moc v rukou majetných statkářů a finančníků. Přinesl Francii období hospodářské prosperity, avšak ta skončila hospodářskou krizí a korupčními skandály.

I.KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA


Křížové výpravy byla vojenská tažení vyhlášená katolickou církví jako Svatá válka proti nekřesťanům nebo pohanům. Nejúspěšnější byla 1. křížová výprava, která bývá také označována jako Výprava chudiny.
I.křížová výprava byla vyhlášena 27.listopadu 1096 papežem Urbanem II. Stalo se tak u francouzského města Clermont. Urban II. sem svolal obrovské shromáždění, na které pozval všechny biskupy. Zde v plamenném projevu vyzval papež posluchače, aby se v Kristově jménu vydali na východ a zachránili Svatou zemi z moci tureckých vetřelců. Vyprávěl detailně o příšerných krutostech, jichž se prý dopustili turečtí nevěřící na nevinných křesťanech. Papež zapůsobil na dav tak přesvědčivě, že lidé jako jeden muž křičeli „Deus Vult!“ – „Bůh to chce!“. Neexistují však žádné důkazy, že by krutosti, o kterých Urban vyprávěl, měla reálné opodstatnění. V 11. století navštěvovali křesťanští poutníci svatá místa stejně jako dřív. Umožňovala jim to snášenlivost muslimů, kteří byli pány Jeruzaléma od roku 638. Papežova dramatická výzva byla ve skutečnosti odpovědí na prosbu byzantského císaře Alexia I. Komnéa o posily, které by podpořily jeho obranu proti nájezdům seldžuckých Turků. Ti totiž roku 1071 porazili byzantské vojsko u Manzikertu a odměnou za vítězství jim připadla velká část Malé Asie. Mocná Konstantinopol, chráněná mohutnými zdmi, byla náhle zranitelná. Urban Alexiově požadavku vyhověl ještě z jednoho důvodu. Doufal, že tak zacelí roztržku mezi římskými katolíky a pravoslavnými a sám se postaví do čela sjednocené církve. Ti se tímto spojili proti společnému nepříteli a počali sestavovat mocné vojsko.
Následné události běželi v rychlém sledu. Kazatelé jako Petr Amienský nebo Gautier Chuďas jezdili od vesnice k vesnici, aby naverbovali co nejvíce vojáků. Nalákali tak asi 20 000 lidí, kteří si za svůj symbol zvolili kříž a nazvali se podle něho křižáky. Někteří se přidali proto, aby unikli dluhům nebo krutým pánům, trestu smtri, jiní jen hledali dobrodružství.
Alexius očekával, že dostane vojsko složené z ukázněných, profesionálních vojáku v čele se šlechtici. Ve stejném počtu však k němu směřovali špinaví a otrhaní venkované, kteří v životě nedrželi zbraň v ruce. Cesta do Konstantinopole neproběhla bez potíží. Jídlo a zásoby brzy došli, a tak křižákům nezbylo nic jiného než loupit a drancovat. Z jejich pochodu se stala loupeživá cesta. 12. července konečně dorazili do Sofie, odkud byli eskortováni do Konstantinopole. Tam dorazili 1.srpna. Další vlny křižáků dorazili vzápětí.
Když Alexius z křižáckých vůdců vymámil přísahu věrnosti, rychle vojska vystrnadil do pohraničních oblastí, o něž se vedli boje. Pomohl jim s dobývání Níkaie, hlavní seldžucké pevnosti v Malé Asii. Horkem a nemocemi vyčerpaní křižáci se plahočili dále do Sýrie, kde oblehli mohutně opevněné město Antiochii. Ta měla pro křižáky zvláštní význam, neboť přestože byla ovládána Turky, většinu jejího obyvatelstva tvořili křesťané. Křižáci, jejichž morálku podkopala úplavice, nekonečné a marné obléhání a stále častější dezerce, se už málem vzdali, když někdo připravil plán, jak využít zrádného tureckého strážce ve Věži dvou sester, jež byla součástí vnějšího opevnění. Ten ve stanovený čas spustil z věže žebřík. Po něm vyšplhalo několik křižáků na hradby a vyzvalo obyvatelé města, ať otevřou brány. Jimi pak křesťanští bojovníci vpadli dovnitř a rozpoutali obrovský masakr, po kterém Antiochii dobyli.Podpořeni vítězstvím se odtud křižáci hnali na Jeruzalém. Ten jim padl do rukou
15. července roku 1099. S poraženými neměli dobyvatelé žádné slitování. Masakrovali ženy i děti a ty, které se stačili schovat v synagogách a mešitách, upálili zaživa i s budovami. To bylo tedy vítězství.
Výsledkem první křížové výpravy byl vznik čtyř malých křesťanských státních útvraů na pobřeží Středozemního moře. Byly jimi Jeruzalémské království, hrabství edesské, knížectví antiochejské a hrabství tripoliské. Další křižáci pak spěchali k jejich obraně. Mnozí patřili k rytířským řádům, jako byli templáři, vojenské bratrsvo založené ve 12. století na ochranu poutníků do Svaté země a na ochranu hranic křesťanského světa.

1. Světová válka

Válkou v letech 1914-1918 se poprvé rozšířilo bojiště z evropského prostoru na celý svět. Proti sobě stála mocenská seskupeni Trojspolek a Trojdohoda. První světová válka dosáhla dosud nepoznaných rozměrů, demonstrovala hrůzy moderní techniky zapojené do strategie ničení. Nasazení nových zbraní - tanků, letadel, stejně jako chemických bojových látek (otravného plynu), - si vyžádalo životy milionů lidí. Válka se dotkla ve zvýšené míře i civilního obyvatelstva nedostatkem potravin, prací žen ve zbrojařském průmyslu, bombardováním měst; přinesla závažné politické změny. Během války se rozpadla politicko-společenská struktura staré Evropy. Monarchie Německé říše, Rakousko-Uhersko a Rusko se rozpadly stejně tak jako Osmanská říše. Říjnová revoluce v Rusku poprvé prosadila socialistické představy do praxe. Německo a nástupnické státy habsburské monarchie začaly přecházet k demokratickým republikánským státním formám. Vstup USA do války přesunul těžiště světové politiky. Evropa ztratila své hegemonní postavení. USA se staly rozhodující
hospodářskou a finanční velmoci.

Příčiny a průběh

Příčiny vypuknutí první světové války byly v množství protichůdných zájmů a v
napětí mezi evropskými mocnostmi. Tento stav byl způsoben hospodářskou rivalitou
vedoucích průmyslových národů, bojem o suroviny a kapitálové trhy v rozvinutých
zemích, snahou o získání kolonií a vzrůstajícím nacionalismem. Ten byl samozřejmě nejvíce patrný v Německu. Německo, jakožto hegemon očekávalo od války možnost uspořádat střední, jihovýchodní a částečně i východní Evropu dle svých představ. Doufali, že po válce, která bude „Blitzkrieg“ - neboli blesková budou mocensky určovat řešení státoprávních a národnostních problémů.
Avšak bezprostřední podnět k zahájení válečného konfliktu dala vyhrocená situace na Balkáně. Ta je také považována za „sud střelného prachu“, který vyhodil do povětří evropský mír. A byl to právě atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d`Este, který spáchal student, příslušník organizace Mladá Bosna, organizace Černá ruka. K Rak.-Uh. se ve snaze splatit dluh Srbsku přidalo Německo a přislíbilo mu vojenskou podporu. Toto napětí mezi největšími evropskými mocnostmi vedlo ale k uzavírání dalších defensivních aliancí.
K Něm. a Rak.-Uh. se ještě přidala Itálie, tyto státy vytvořily Trojspolek. Itálie se však později postavila do opozice proti svým partnerům a přidaly se „ústřední mocnosti“ Osmanská říše a Bulharsko. Protivníci se seskupili v Trojdohodě - tvořena Velkou Británií, Francií a Ruskem, později se přidaly také Srbsko, Belgie, Japonsko, Itálie, Rumunsko, Portugalsko, USA, Řecko, Čína.
Německá říše vstoupila do soutěže o rozdělení světa až tehdy, když evropské velmoci Velká Británie a Francie měly svoje díly už zabezpečené. S ohledem na svou hospodářskou moc se Německo cítilo odstrčeno a naléhalo na změnu. Protiklady zájmů se od r.1900 projevovaly řadou krizí a omezených válek, jako byly námořní rivalita mezi Velkou Británií a Německou říší od r. 1898, marocké krize v roce 1905 až 1906 a 1911 mezi Německou říší a Francií, krize při anexi Bosny v r. 1908/09, během niž došlo ke konfliktu mezi expandujícím Rakousko-Uherskem a Ruskem, balkánské války v r.1912 a 1913, které demonstrovaly vzrůstající národní uvědomění a snahu po nezávislosti. Stale více se také prosazoval
názor, že existující napětí se dá odstranit pouze válkou.Tento názor vedl k silnějšímu zbrojení, a tím k připravenosti na válku.
Jednou ze sfér celoevropské mobilizace byl i vývoj letectví. Na začátku 1. světové války bylo vojenské letectvo novinkou a nikdo přesně nevěděl, k čemu by se dalo použít. Západní fronta byla zablokována a generálové se postupně začali spoléhat na průzkumná letadla, přinášející zprávy o tom, co se děje "na druhé straně". Velmi brzy všichni pochopili, že je sice nezbytné, aby
vlastní letadla získávala informace o dění za nepřátelskou frontou, ale že je stejně nezbytné zabránit nepříteli, aby se pokoušel o totéž. Logickým důsledkem této úvahy se proto stalo vyzbrojování letadel. Boj ve vzduchu začal.
Po několika chybných pokusech bylo zřejmé, že nejúčinnější leteckou zbraní je kulomet, nejlépe připevněný tak, aby střílel vpřed. V polovině roku 1915 vyvinuli Němci synchronizační mechanismus, který pilotovi umožňoval pouze zaměřit svůj letoun na nepřítele a stisknout spoušť. Kulomet pálil pouze tehdy, pokud listy vrtule nestály střelám v cestě. S letouny Fokker Eindecker vybavenými touto zbraní získali Němci vzdušnou převahu: zrodila se první letecká esa, například Boelcke a Immelmann. Němci také udávali celkový tón vzdušné války. Obvykle měli k dispozici méně letadel než Spojenci a pouze se bránili. Později se ukázalo, že tento defenzívní postoj byl ze strategického hlediska chybou a že Němci využívali letecké síly nesprávně; z taktického hlediska však získávali významné výhody.
Obě strany si uvědomovaly, jak důležité je získat vzdušnou převahu, a vytvořily první čistě bojové letecké jednotky. Původně to byly letky, někdy dokonce jen dva letouny narychlo připojené k průzkumným perutím. Intenzita leteckých bojů se však stupňovala a proto byly zakládány speciální bojové jednotky tvořené pouze stíhacími letadly.
Pokud se týká Spojenců, Královské letecké sbory (Royal Flying Corps - RFC) procházely obdobím dramatického rozvoje. Tato skutečnost měla být později k užitku, nyní to však znamenalo, že většina britských pilotů nebyla dostatečně vyškolena, měla málo zkušeností a létala na podřadných strojích. Byl to začarovaný kruh: ztráty vzrůstaly a do bojových akcí nastupovalo stále více nedostatečně vycvičených pilotů. Nedostatek zkušených velitelů, kteří by na nováčky dohlíželi, byl stále hrozivější a kromě toho se britský generální štáb na rozdíl od francouzského a německého nedomníval, že je vhodné vyčlenit lepší piloty do elitních jednotek.
V průběhu války byla strategická iniciativa nejprve na straně Trojspolku. Na východní a jihovýchodní frontě se zpočátku bojové akce dařily, západní fronta ustrnula v poziční válce přinášející velké ztráty. Průmyslová síla celé Evropy tvořila v této době 3/4 celkového obchodu a výrobky se vyvážely do celého světa. Na výrobě zbraní a v průmyslu se samozřejmě velkou měrou podílí ženy v továrnách, které se stávají přímo jejich doménou a kde ve velkém sjíždí z jezdících pásů plátěná letadla. A zatímco vše je mobilizováno ve prospěch fronty, zázemí je uklidňováno tím, že na frontě je klid. Propagandistické velení pracuje ze všech sil na nové strategii. Na plátnech všech kin jsou promítány filmy o prostých vojácích, kteří jsou považováni přímo za idol nové doby.
Mezitím americká armáda zkouší výrobu tanků, instaluje na pobřeží děla a připravuje se na eventualitu války. Neomezená ponorková válka Německé říše, která měla v roce 1917 prolomit a zlikvidovat britskou námořní blokádu, se stala důvodem vstupu USA do války, protože nepřímo ohrožovala americký národní obchod s Evropou. V této době byly britské ztráty už velké, ale ukončení amerického izolacionismu je částečně vyvážilo. Poměr sil na západní frontě se tak jednoznačně změnil ve prospěch Dohody.
V Evropě zatím docházejí zdroje potravin, na polní práce jsou nasazeni buď dobrovolníci z řad skautů nebo jsou dováženy ze zahraničí. Tak je všechno podřízeno potřebám zásobování, dokonce i zahrady ve Versailles se časem proměnily v záhony se zeleninou. A zatímco německá kinematografie je stále zaměřena jedním směrem, v Americe ukazuje Charlie Chaplin pravý opak oficiální propagandy a představuje postavičku vojáka snícího o své Broadwayi. Jsou zde promítány nesčetné filmy o obětech války, které Evropa přináší ve jménu svobody.
Revoluce v Rusku, (kterou organizoval Lenin s plánem svrhnout prozatimní vládu) a Brestlitevský mír r.1918 (Rusko definitivně vystupuje z války) sice pro ústřední mocnosti znamenaly ulehčení na východní frontě, nemohly však zabránit jejich vojenské porážce.
Zlý sen tak končí a civilové sledují miliony mužů, z nichž jsou mnozí velmi zmrzačeni jak se navracejí domů. Dekorace válečné propagandy je zbourána, památky se zbavují válečných plakátů a nastává počátek nové epochy. Rýsuje se nová éra a s ní vítězí touha žít a zapomenout. Po 4 letech světového válečného požáru , který zjizvil tvář země žádá samo Německo světové příměří a nakonec přistupuje na podmínky Nejvyšší spojenecké rady. Dohoda tak zvítězila s jasnou technickou převahou v celkovém ekonomickém potenciálu a schopností formulovat obecně přijatelné válečné cíle.
Došlo nejen k zániku některých velmocí, jako ruské, habsburské, německé a turecké, ale z bývalého ruského impéria se vyčlenily státy Litva, Lotyšsko a Estonsko, Rakousko-Uhersko se rozčlenilo na 5 nových států - Rakousko, Československo, Maďarsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Polsko bylo obnoveno na územích, kde bylo dříve součástí Německa a Francie zase získala nazpět svoje území Alsaska-Lotrinska.

17. listopad 1989
Prvním velkým podnikem nezávislých studentů se měla stát vzpomínková demonstrace u příležitosti 60. výročí 17. listopadu 1939, dne, kdy nacističtí okupanti zasáhli proti českým vysokým školám. Aby se nedostali hned od samého začátku do rozporu se zákonem, obrátili se s nabídkou spolupráce na městskou vysokoškolskou radu SSM (Socialistický svaz mládeže) v Praze.
Výsledkem jednání byla dohoda, podle níž se demonstrace mohla konat a nezávislí studenti na ní směli pronést projevy. Museli se ale zavázat, že se studentský průvod vyhne středu města.
Povolená cesta směřovala z Albertova na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy, kde se měli účastníci rozejít. Plán nakonec schválil také Městský výbor KSČ (Komunistická Strana Česko-
slovenská) v Praze, který ovšem přesto nechal vyhlásit pohotovost pražské policie. O bezradnosti komunistů v této době nejvíce vypovídá skutečnost, že uložili ministru vnitra, aby oddíly SNB (Sbor Národní Bezpečnosti) zabránily studentům v přístupu do středu města, že však proti nim nesmí zasáhnout silou!
Na Albertov se dostavilo nečekaně velké množství mladých lidí. Přestože připravovatelé shromáždění neplánovali 17. listopad jako střetnutí s režimem, řadoví účastníci smýšleli jinak.
Nad hlavami nesli nápisy Zrušte KSČ, Zrušte StB, Nechceme vládu jedné strany, Chceme jinou vládu, Svobodnou republiku ve svobodné Evropě atd. Ty musely být připraveny předem, demonstranti si je přinesli již z domu.
Organizátoři demonstrace se snažili dodržet slovo a odvrátit ostatní od pochodu do středu města. Stáli napříč ulicí, přesvědčovali jednoho vedle druhého, aby zamířili na Vyšehrad a skutečně se jim to podařilo. Ale lidé toho pořád neměli dost. Na Vyšehradě neskončili, naopak se obrátili a průvod asi 50 000 účastníků táhl po vltavském nábřeží k Národnímu divadlu. Tam již
všude stály policejní jednotky v plné zbroji, v helmách, s laminátovými štíty, připraveny proti lidem zasáhnout. Ti vycítili nebezpečí, které hrozilo, a proto začali skandovat své úmysly: Z Václaváku domů a také Máme holé ruce! U Národního divadla průvod zahnul na Národní třídu, kde mu však po pár desítkách metrů zahradily cestu pořádkové oddíly. V okamžiku kdy průvod opustil Vyšehrad, ztratila demonstrace povolený ráz. Komunistické vedení muselo urychleně rozhodnout, co dělat: situace na Národní třídě se stala výbušnou. Právě zde bylo poslední místo, kde bylo možno studentům zamezit v proniknutí na Václavské náměstí, neboť to byl zásadní požadavek vedoucích činitelů KSČ. Atmosféra byla napjatá k prasknutí - studenti a policisté zde proti sobě stáli jistě hodinu, jedni skryti za štíty z umělé hmoty s obušky v ruce, druzí bezbranní, zpívající různé písně, v rukou nanejvýš květiny či hořící svíčky.
Nakonec policie dvěma proudy sevřela na Národní třídě asi 2000 lidí, kteří teď nemohli dopředu ani dozadu a pustila se do nich. Ozbrojenci opět postupovali s nepochopitelnou surovostí a brutalitou, do bezbranných studentů dokonce najížděl obrněný transportér. Během krátké doby se podařilo dav rozptýlit, na chodnících zůstávali pouze zranění jednotlivci a uprostřed ulice leželo nehybné tělo. Všichni si mysleli, že šlo o mrtvého studenta. Teprve později se ukázalo, že se jednalo o policejní provokaci a na zemi ležel jeden ze spolupracovníků tajné policie, předstírající smrt. Jaký to mělo mít smysl, se nepodařilo zjistit dodneška...
Přestože policie studentskou demonstraci na Národní třídě v Praze rozehnala, znamenal 17.listopad 1989 začátek nového bouřlivého vývoje.

18. století v Čechách – osvícenské reformy a jejich vliv na ČNR

Osvícenství – po roce 1650 začíná velký rozvoj vědy – 1650-1750 = velké století rozvoje věd a umění. Předmětem zájmu věd se stávají oblasti lidské činnosti, začíná se uznávat praktická užitečnost vědy. Vědci se sdružují do učených společností – Královská společnost v Londýně, Královská akademie v Paříži, Akademie v Rusku v Petrohradě. Isaac Newton – zákony všeobecné gravitace, mechanický model světa – říkal, že svět funguje jako nějaký stroj, neodmítal Boha, platilo to až do Einsteinovy teorie relativity. John Locke – filosof, říká, že vláda nepochází od Boha, tím pádem panovník nemá nárok na absolutní moc nad svými poddanými. Říká, že to, že je někdo panovníkem, je dohoda lidí a panovník má lidu zajišťovat rovnost a blahobyt. Největší odezvu našly tyto názory ve Francii v 2. Polovině 18. Století, kdy vzniká osvícenství. Stalo se hlavní zbraní proti absolutismu. Osvícenci využívali moderních představ o světě proti starému náboženskému výkladu, proti církvi, rozvíjí se zednářství – tajné organizace, které bojovaly proti církvi za svobodu lidu, patřili sem i příslušníci některých dynastií. Racionalismus – víra v rozum, ve schopnosti člověka. Chtěli připravit „věk rozumu“=chtěli vytvořit společnost, kde bude vládnout rozum a pokrok. Přirozená lidská práva – lidé se rodí na tento svět se svými právy. Ve Francii připravilo osvícenství Velkou fr. revoluci. Vzniklo 20 svazkové dílo Encyklopedie věd, umění a řemesel – Diderot. (J. J. Rousseau, Montesquiee- dílo Duch zákonů – představa dokonalé vlády, dokonale prostudoval a popsal různé druhy vlády ve všech zemích. Rousseau – O společenské smlouvě – stát vznikl společenskou smlouvou = lidé se dohodli, že vytvoří stát, lidé tu smlouvu mohou zrušit, ideální stát by měl mít co nejméně institucí – jsou zbytečné, nejlepší existence je existence přírodního člověka. Osvícenství v jiných zemích: Rusko – M. Lomonosov, Rakousko – Ignác Born – založil v Praze 1. Soukromou vědeckou společnost.

Osvícenský absolutismus = pokus vládců, případně jejich ministrů, využít politické názory osvícenských filosofů v praxi. Požadavky na absolutní moc už neospravedlňovali božím právem, ale rozumovými důvody. Pokud by neexistovala absolutní moc jednoho panovníka, došlo by k anarchii, nestabilitě. Rozum vyžadoval, aby se panovník staral o prosperitu země, což by přineslo bohatství a dobro jemu a poddaným. Kateřina II. bojovala proti osvícenství, a ve Francii nechuť k reformám způsobila Velkou francouzskou revoluci. Reformy: správa, administrativa – měla vést k centralizaci zemědělství – větší produktivita, měla k tmu sloužit nová technika, zlepšení postavení rolníků – zrušení nevolnictví – 1781. Změny v zákonech – zákaz mučení při výsleších, nelidského zacházení s poddanými, zlepšuje se veřejné zdravotnictví, péče o nemocné a sociálně slabé. Snaha o vyšší úroveň vzdělání – zavedení povinné školní docházky. Většina panovníků byla nábožensky tolerantní – Toleranční patent Josefa II., silně se omezil papežský vliv, omezuje se činnost jezuitů – 1773 byl zrušen řád jezuitů papežem, 1814 znovu obnoven. Prusko – Fridrich II. Jeho otec vybudoval velké vojsko – považováno za nejlepší v Evropě. Prusko se tak stalo militaristickou zemí. Využito ve válkách o dědictví rakouské. F. II. se domníval, že stát je nejvyšší autoritou a každá osoba včetně panovníka se musí podřídit zájmům státu. Byl nábožensky tolerantní, kromě Židů.

Karel VI.: Za jeho vlády nedošlo k výraznějším událostem. Vydal však zákon o nástupnictví v habsburské monarchii (19. 4. 1713). Proklamoval nedělitelnost monarchie a určoval posloupnost nástupnictví v mužské i v ženské linii rodu. Pokud by nebyli mužští potomkové, mělo nástupnictví připadnout nejprve dcerám Karla VI., poté dcerám Josefa I., popř. i Leopolda I. Ve 20. letech byla uznána sněmy jednotlivých zemí monarchie; úsilí o její mezinárodní uznání se stalo hlavním cílem zahraniční politiky Karla VI. Do jeho smrti v roce 1740 uznaly pragmatické sankce všechny významné evropské mocnosti, přesto však proti dědickým nárokům jeho dcery Marie Terezie vystoupila řada panovníků (válka o dědictví rakouské). Pragmatická sankce byla základem zákonodárství v habsburské monarchii až do roku 1918.

Marie Terezie: (1740-1780) – na trůn se dostala díky Pragmatické sankci vydané jejím otcem Karlem VI. Začala vládnout ve 23 letech, její manžel Fr. Štěpán Lotrinský byl císařem Svaté říše římské. Vládla v zemi, která nebyla v dobrém stavu, mnohonárodnostní stát Češi, Maďaři, Němci, Italové, Poláci,..někteří evropští panovníci nebyli ochotni uznat Pragmatickou sankci, proto Marie musela vést v letech 40-48 války o dědictví rakouské – Fridrich II. vpadl do Slezska – hospodářsky vyspělé. Proti Marii stáli Sasové, Bavoři a Francouzi-tradičně nepřátelé. Sasové doufali v určité územní zisky. Bavorský kurfiřt Karel Albert (Albrecht) Bavorský obsadil s pomocí Francouzů velkou část Čech a část české šlechty ho dokonce provolala českým králem. Karel Albert se oženil se sestrou Marie Terezie – dělal si nároky na nástupnictví. Marii zůstaly věrné Uhry, Morava, Rakousko-uherský sněm v Bratislavě ji slíbil podporu. 1742 uzavřela s Fridrichem II. mír ve Vratislavi, podle něhož se vzdala velké části Slezska a Kladska. Bylo to důležité tím, že se přestalo válčit, bavorské oddíly byly vyhnány z Čech, 1743 se nechala korunovat českou královnou, tím končí první fáze válek o rakouské dědictví = 1. Slezská válka 40-42. 2. Slezská válka – druhá fáze války o rakouské dědictví 44-45. Prusové zaútočili proti zbytku Slezska, byl uzavřen mír v Drážďanech 1745 – totéž co mír Vratislavský. 1748 byl v Cáchách uzavřen definitivní mír, definitivně byla uznána Pragmatická sankce. Bavoři se zřekli nároků na trůn, dali najevo svou dobrou vůli – podpoří volbu Fr. Štěpána Lotrinského císařem – téhož roku byl v Cáchách korunován. Marie Terezie neměla titul císařovny, byla pouze manželkou císaře. Za její vlády proběhla sedmiletá válka – 1756-53, kdy se Fridrich II. obával, že Marie bude chtít Slezsko zpět a proto uzavřel spojeneckou smlouvu s VB a Marie Terezie (Rakousko) se spojila s Francií – její dcera Marie Antoinette se provdala za následníka trůnu. Na krátkou dobu i s Ruskem (Alžběta – touto cestou se snažila omezit vliv Pruska v Pobaltí. Habsburkové byli zpočátku slabší. K obratu došlo v bitvě u Kolína roku 1757, kdy na rakouské straně bojoval generál Daun, Fridrich z války utekl, zde založeno vyznamenání Velkokříž Marie Terezie, jehož prvním držitelem byl právě gen. Daun. 1758-59 do války začalo zasahovat i Rusko, došlo ale k rychlému zvratu, neboť Alžběta se upila k smrti, carem Petr III., který se orientoval opět na Prusko.Právě v dobách válek o slezsko žil a bojoval známý generál G. Laudon – Litevec na straně rakouské armády (bitva o Svídnici 1761). Marie přesto válku prohrála. Byl uzavřen Pařížský mír 1763, podle něhož VB získala převahu v Sev. Am. V Evropě vítězí Prusko a byla potvrzena ztráta Slezska.

Reformy Marie Terezie: správní – větší centralizace úřadů, až do této doby existovaly úřady české a rakouské, ale nyní společné úřady ve Vídni (v Uhrách zůstaly samostatné). Byla zřízena správní rada – měla řešit vnitřní záležitosti, úředníci – Haugwitz – odborník na státní správu, v zahraniční politice – kníže Chotek – významný finančník. Silně omezený vliv stavovských zemských sněmů, dochází k centralizaci, do úřadů i lidé méně privilegovaní – právnicky školení úředníci. Hospodářské – zakládání nových textilních manufaktur jako náhrada za Slezsko, byla zavedena společná měna pro všechny země rakouské monarchie = zlatková měna. Tato měna platila až do roku 1900, pak platily rakouské koruny, po roce 1918 československé koruny. Byly vydány i papírové peníze – bankocetle. 1. a 2. Tereziánský katastr = soupis půdy a obyvatelstva pro daňové účely. Raabizace – Raab – dvorní rada Marie Terezie = převádění roboty na peníze, prováděl to na svých statcích – získal část bývalých jezuitských statků, půdu nechal rozparcelovat, byla pronajímána poddaným za peníze. 1775 vydala Marie Terezie Robotní patent – podle něhož se mělo pracovat na panském maximálně 3 dny v týdnu, ale pokud to vrchnost potřebuje, ještě další dny, ale za peníze – bylo to pro poddané nevýhodné – museli pracovat na svém. Byl to důsledek Velkého selského povstání v SV – Antonín Nývlt – rychtář v Rtyni v Podkrkonoší + další rychtáři, došlo k tomu proto, že se proslýchalo, že Marie vydala Robotní patent – je utajován, oni táhli k Praze – u Chlumce nad Cidlinou byli poraženi císařským vojskem. Školství – 1774 byl schválen nový školský řád – povinná školní docházka od 6 do 12 let, školy triviální – trivium = psaní, čtení, počítání + náboženství, základy některých praktických profesí.

Josef II.: 1765 zemřel Fr. Štěpán Lotrinský, Josef II. se stal císařem v říši a spoluvladařem své matky v monarchii. 1780-1790 samostatná vláda. 13. 10. 1781 – Toleranční patent – zrovnoprávňoval před zákonem protestanty, pravoslavné a katolíky. Evangelíci = luteráni, kalvinisté, ale Jednota bratrská – problémy. Konce rekatolizace. Lidé se mohli ke své víře veřejně přihlásit, mohli zastávat veškeré úřady, mohli mít i své školy, byla to pouze tolerance, ale přesto byla katolíkům dávána přednost. Vydal i jiná opatření v náboženské oblasti – zrušeno asi 700 klášterů, řády žebravé, rozjímavé – zabývaly se meditacemi, modlitbami, byl toho názoru, že na nich společnost prodělá, ponechal řády zabývající se sociální péčí a výchovou. Kláštery měnil na kasárny, nebyl umělecky založený, ale hlavně vojensky. Zavedl opatření – biskupové byli povinni přísahat věrnost státu – dříve církvi, do církevních úřadů prosazuje lidi, kteří mu vyhovovali – snaží se podřídit církev státu. Věřil, že církevní aparát je nákladný, osvícený a morální člověk ke své spáse církev nepotřebuje. 1. 11. 1781 vydává Patent o zrušení nevolnictví – umožnil poddaným stěhovat se, ženit se, kam se komu chce, dávat děti do učení a na studie bez souhlasu vrchnosti. Vydal též josefínský katastr – soupis poddanské a panské půdy. 1789 – Berní a urbariální patent – robota se převádí na peníze, daňové zatížení poddanských usedlostí nesmí překročit 30 % výnosu pozemku – směřuje to ke zrušení roboty – až 1848. 1790 Josef umírá, vrchnost donutila jeho bratra Leopolda II., aby tento patent odvolal. Reformy – spojil města pražská v jeden celek, tolerance vůči židům – předtím museli nosit žluté kolečko na obleku – Josef to zrušil, mohou začít pracovat v běžných povoláních – maloobchod, velkoobchod, podnikání, dříve jen potupná zaměstnání. (Josefov – židovské město v Praze).

Leopold II.: Leopold se odklonil od Josefovských reforem a vedl si svou politiku, podobnou té, kterou provozoval již v Toskánsku před tím, než nastoupil na rakouský trůn. V Toskánsku zrušil mučení a zakázal trest smrti. Provedl rozsáhlé hospodářské a náboženské reformy pod vlivem pod vlivem jansenismu (hrabě Špork). Dal vypracovat tzv. Toskánskou ústavu, která vycházela z ústavy americké a zaručovala rovnost všech, kteří mají nějaký majetek. V roce 1790 se zúčastnil Ilyrského kongresu, který se zabýval náboženskou svobodou a nakonec povolil Srbům jejich pravoslaví. Zároveň zrušil tzv. generální semináře, ve kterých se za státní peníze vyučovali kněží. 1791 se uskutečnila slavná Leopoldova korunovace na českého krále v Praze. Při této příležitosti byl stanoven taxovní předpis, který stanovil, že přirážky na zboží mohou být jen ve chvíli, kdy král vjel do Prahy, holdoval na Hradě. V Praze byla korunovace slavnostně zakončena výstavou v Karolinu a proslovem Josefa Dobrovského, který měl jeden háček, a to ten, že byl veden v češtině. 1792 byl Leopold pravděpodobně otráven svou milenkou.
České národní obrození: Viz. literatura.

Svatá aliance.
Spolek evropských křesťanských panovníků,proklamovaný 26.9. 1815 v Paříži tzv. Aktem Svaté aliance podepsaný ruským carem Alexandrem I., rak. císařem Františkem I. A pruským králem Fridrichem Vilémem III. a poté postupně všemi evropskými monarchy s výjimkou anglického krále, skandinávských panovníků a papeže. Svatá aliance vyjadřovala ideové spojenectví evr. Panovníků v období po napoleonských válkách, založené na principech legitimity, feudálního absolutismu a klerikalismu. Měla manifestovat jejich společnou odpovědnost za výsledky Vídeňského kongresu. Byla namířena proti revoluční demokracii a národně osvobozeneckým hnutím. Sama Svatá aliance neměla nikdy praktický význam, název Svatá aliance byl však přenesen na Čtyřspolek, spojenecký systém, vytvořený v listopadu roku 1815 v Paříži na zákadě dohody velmocí bývalé protinapoleonské koalice – VB, Rakouska, Ruska a Pruska, k nimž se roku 1818 připojila Francie. Tento spojenecký svazek, jehož hlavními reprezentanty byl rakouský kancléř Metternich a ruský car Alexandr I., měl být zárukou státu quo v Evropě po Vídeňském kongresu a stal se platformou diplomatické či otevřené vojenské intervence velmocí v zemích, v nichž byl feudální absolutistické režimy ohroženy revolučním hnutím. Hlavní roli při vytvoření Svaté aliance sehrál rakouský kancléř C. Metternich, který inicioval i následné kongresy koalice v Cáchách (1818), Opavě (1820), Lublani (1821) a Veroně (1822), které měly formulovat jejich společné stanovisko k hlavním mezinárodním politickým problémům, zde se také projevily velmocenské rozpory mezi jednotlivými členy aliance, zejména VB a Ruskem. Roku 1822 se začala rozkládat Neúspěch Svaté aliance vůči národním povstáním v Latinské Americe a otevřený britský odpor vedly postupně k rozpadu spojenectví. Svatá aliance zanikla v průběhu krymské války.

Německý spolek
Nástupnická organizace Římskoněmecké říše (962 – 1806) a rýnského spolku (1806 – 13) jako konfederace německých států, vytvořená 10. 6. 1815 na Vídeňském kongresu. K spolku patřily velmoci Rakousko a Prusko, království Bavorsko, Württembersko, Hannoversko, Sasko, řada menších knížectví a států a čtyři svobodná města (Hamburg, Brémy, Lübeck, Frankfurt nad Mohanem). Nejvyšším orgánem se stal spolkový sněm se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Konfederace měla společné ozbrojené síly a snažila se o koordinaci zahraniční politiky. Stal se oporou reakčních feudálních sil. 1848 byl rozpuštěn frankfurtským Národním shromážděním, obnoven roku 1850. Členy byli i zahraniční panovníci: britský král jako král hannoverský, nizozemský král jako vévoda lucemburský a dánský král jako vévoda holštýnský. Německý spolek byl zrušen po prusko-rakouské válce v roce 1866, kdy vznikl Severoněmecký spolek.

Severoněmecký spolek
Spolkový stát vytvořený a kontrolovaný Pruskem v období 1867 – 71 na území Německa severně od Mohanu; tvořilo jej 19 států a tři svobodná města. Severoněmecký spolek vznikl po vítězství Pruska v prusko-rakouské válce v roce 1866 a stal se jedním z předpokladů zformování jednotného císařství německého 1871.

I. internacionála
Mezinárodní sjednocení stran a spolků v rámci dělnického hnutí vycházející z pojetí, že dělnictvo má společné zájmy, jež překračují národní a etnické hranice, a že jen díky akcím mezinárodní solidarity může dělnická třída dosáhnout ekonomické emancipace a zničení třídní nadvlády. Navazuje na předcházející dělnické organizace, zejména Svaz komunistů. Počátky internacionálního myšlení v dělnickém hnutí v 1. třetině 19. stol.; impulsem revoluční otřesy v letech 1830 – 48. Založena 28.9. 1864 v Londýně. Vypracováním ustavujícího manifestu, Inaugurální adresy, byl pověřen Karl Marx, který spolu s Bedřichem Engelsem byl i hlavním činitelem Mezinárodního dělnického sdružení. Jeho úkolem bylo dát I. Internacionále vědeckou teorii a program, navazovat a rozvíjet vzájemné spojení a spolupráci dělnických organizací jednotlivých zemí na základě proletářského internacionalismu. Mělo historický podíl na probojování revolučního marxismu proti proudhonismu (směr v dělnickém hnutí v 19. století, který chtěl dosáhnout ideálu rovnosti a spravedlnosti vzájemnou pomocí svobodných sdružení drobných výrobců, vyhlášením veškerého vlastnictví za krádež. Spoluzakladatel anarchismu. Nazván podle Francouze P. J. Proudhona), lassallismu (směr v německém a rakouském dělnickém hnutí, nazvaný podle německého socialisty Ferdinanda Lassalla (1825 – 1864), anarchismu, blanquismu (utopický socialismus) a tradeunionismu (angl. odborové hnutí). Roku 1871 podpořilo Pařížskou komunu, po její porážce, kdy nastala ostrá perzekuce dělnického hnutí, bylo sídlo I. Internacionály přeneseno do New Yorku. Podpořila masový rozvoj mezinárodního dělnického hnutí. Roku 1876 byla rozpuštěna, neboť nesplnila svůj historický úkol a jeho forma již byla zastaralá.

II. internacionála
Mezinárodní organizace sociálně demokratických stran v období masového rozmachu dělnického hnutí, založena roku 1889 v Paříži. Ustavující kongres se konal 14. 7. 1889 v Paříži při příležitosti 100. výročí pádu Bastily, 2. kongres v Bruselu 1891, 3. v Curychu 1893, 4. v Londýně 1896 (poté sílily reformní tendence), 5. v Paříži 1900, 6. v Amsterodamu 1904, 7. ve Stuttgartu 1907, 8. v Kodani 1910 a 9. v Basileji 1912, kde byl přijat protiválečný „basilejský manifest“. Neměl žádný účinek. 1. světová válka dělnické hnutí rozdělila, řada socialistů se stala členy vlád.
Na jejím založení se významně podílel Bedřich Engels. Pod jeho vlivem i působením dalších revolucionářů navazovala II. internacionála zpočátku na revoluční odkaz I. Internacionály, šířila marxismus v dělnických hnutích, organizačně upevnila tato hnutí a 1. májem 1890 položila základ tradici dělnického Svátku práce. Po smrti B. Engelse (1895) v ní převládl revizionistický a oportunistický směr, představovaný např. E. Bernsteinem, K. Kautským a V. Adlerem, který orientoval sociálně-demokratické strany na parlamentarismus a reformy-byl odmítán třídní boj a program sociální revoluce. Začátkem I. světové války se II. internacionála rozpadla na sociálšovinisty, centristy a internacionalisty. Roku 1919 byla obnovena pravicovými sociálními demokraty, hovoříme o Bernské internacionále, roku 1923 splynula s centristickým Mezinárodním pracovním společenstvím sociálních stran v Socialistickou dělnickou internacionálu.

Dvojspolek
Spojenecká smlouva mezi Rakousko-Uherskem a Německem podepsaná 7. 10. 1879 ve Vídni. Byla namířená zejména proti rozšiřování ruského vlivu na Balkáně a Předním východě. Na ni navázaly 1882 smlouvy R-U –It. a něm.-It. namířené především proti Francii. Přistoupením Itálie 20. 5. 1882 vznikl Trojspolek.
Členské státy se zavázaly, že nepřistoupí k jakýmkoli dohodám namířeným proti některému z nich a že si poskytnou vzájemnou vojenskou pomoc v případě napadení kteréhokoliv z nich třetí mocností. Itálie, finančně závislá na VB a lehce napadnutelná britským lo´dstvem, si ovšem vymínila zproštění tohoto závazku v případě, že by útočníkem byla VB. Smlouvy,na kterých byl Trojspolek založen, byly obnoveny 1887, 1891, 1902 a 1912. Vedoucí postavení v Trojsplku mělo Německo, usilující o nové rozdělení světa, získání kolonií, nových zdrojů surovin a odbytišť a střetávající se přitom především se zájmy hlavních koloniální velmoci – VB.
Jako protiváha Trojspolku byla roku 1891 vytvořena fr.-rus. spojenecká koalice a 1904 (fr.-brit.)-07 (brit.-rus.)aliance VB, Ruska a Francie – Dohoda (Trojdohoda). Měla umožnit obranu zejména proti výbojnému Německu. Za 1. světové války se Dohoda rozrostla v koalici 25 států, které bojovaly proti centrálním mocnostem. Evropské mocnosti tak byly rozděleny do dvou imperiálních nepřátelských táborů a byla připravena cesta ke světové imperiální válce. Po vypuknutí 1. světové války vyhlásila Itálie neutralitu, 1915 však přešla na stranu Dohody a vyhlásila válku svým bývalým spojencům – Německu a R-U (tzv. centrální mocnosti). Trojspolek se tak definitivně rozpadl. V důsledku vstupu Turecka roku 1914 a Bulharska roku 1915 do války na straně cenrálních mocností se současně zformoval nový vojensko-politický blok – Čtyřspolek.


Anarchismus
Výraz označující doktríny, které jako svůj bezprostředně závazný ideál pokládají dosažení společenského zřízení prostého vlády jednoho člověka nad druhým. Anarchismus jako konkrétní politická teorie vznikl v pozdním osvícenství. Nejvýznamnější teoretikové klasického anarchismu: W. Godwin, M. Stirner, P. J. Proudhon, M. A. Bakunin, P. A. Kropotkin a S. G. Nečajev (1847 – 1882). V současnosti anarchismus postrádá politický vliv, nicméně ovlivnil představy Nové levice a tzv. alternativních skupin. Základní rysy anarchismu: a) antiinstitucionalismus (odmítnutí institucí jakožto prostředků politického, hospodářského a společenského donucování; instituce brání volnému sdružování vyspělých a svobodných lidských individualit); b) antiideologičnost (odmítnutí všech ideologií, neboť jsou pouze „nadstavbou" stávající moci); c) federalismus (opravdu lidská společnost povstane ze svobodné úmluvy mezi jednotlivci); d) antielitismus (odmítnutí revoluce zosnované elitou, a to jak „revoluce svrchu", tak i marxistické „revoluce zdola", s následnou diktaturou proletariátu, neboť všechny takové revoluce nezbytně vedou ke zřízení vlády člověka nad člověkem). – Strategie anarchismu sahá od teorie evoluce k teorii jednorázové revoluce, taktika od učení o nenásilnosti přes víru v nezbytnost násilné revoluce až k „propagandě činu", tj. k aktům individuálního teroru.

Marxismus
Filozofický a ekonomický systém vycházející z děl K. Marxe a F. Engelse; vznikl ve 40. letech 19. stol. jako filozofie praxe. Kriticky a tvořivě navázal na německou klasickou filozofii, anglickou politickou ekonomii a francouzský utopický socialismus. Marxismus je ucelenou teorií přeměny reálných poměrů ve společnosti, především změnou vlastnických vztahů pomocí revolučně vedeného třídního boje; cílem je dovést proletariát k revoluci nastolující beztřídní společnost, osvobozující člověka od společenského útlaku a rozvíjející jeho schopnosti a síly. Člověka chápe jako „souhrn společenských vztahů“, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce. Dějiny interpretuje jako postupný vývoj, jehož hybnou silou je třídní boj. Tradičně se marxismus dělí na marxistickou politickou ekonomii, marxistickou filozofii (materialismus dialektický a materialismus historický) a tzv. vědecký komunismus – teorii přechodu k beztřídní společnosti a jejího budování a rozvoje. Jednostranným absolutizováním a zvulgarizováním původního marxismu, zejm. názorů na třídní boj, vznikl leninismus (marxismus-leninismus). Některé teoretické proudy vyšlé z marxismu obohatily evropskou myšlenkovou tradici. Jde zejména o marxistickou antropologii (H. Marcuse, částečně E. Fromm, v Čechách Z. Kalandra), marxismem ovlivněný existencialismus (J.-P. Sartre v jedné fázi svého vývoje), ideologii frankfurtské školy aj. – Marxismus výrazně ovlivnil dějiny konce 19. a celého 20. stol. Filozofickým přínosem marxismu bylo obrácení pozornosti k jevům, které dosud stály na okraji teoretického zájmu (materiální faktory v dějinách, význam práce jako předmětné praktické činnosti, třídní vztahy aj.).

Socialismus
Myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revoluce (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení. Historické formy socialismu: a) raný (družstevní a utopický socialismus; viz též družstvo, utopie); b) vědecký (marxismus); c) reformní (revizionismus, demokracie sociální, Fabiánská společnost); d) socialismus křesťanský; e) leninismus; f) nacionální socialismus; g) neomarxismus (frankfurtská škola, nová levice). Z latinského socius, společník, spojenec.
socialismus křesťanský
Myšlenkové hnutí snažící se smířit poselství evangelia s úsilím o sociální rovnost. Vesměs zaměřen protimarxisticky. Vyhranil se v pol. 19. stol. ve Velké Británii, ve Francii a v Německu, významný impuls získal v roce 1891 vydáním papežské encykliky Lva XIII. (* 2. 3. 1810, † 20. 7. 1903). Rerum novarum.

Revizionismus
Úsilí po opravě (revizi) ideologie a politického programu, obvykle směrem ke snížení jejich politického radikalismu. Termín používán zejm. komunistickou ideologií pro označení snahy revidovat revoluční myšlenky marxismu a leninismu (namířeno zejm. proti E. Bernsteinovi); revizionismus je chápán jako pravá úchylka od pravověrného revolučního názoru.

Reformismus
Úsilí o reformu; politický, popř. hospodářský program nebo postoj založený na přesvědčení, že proklamovaného cíle (zejm. vybudování spravedlivé společnosti) lze dosáhnout nikoli radikálním (revolučním) převratem, ale proměnou společnosti zvnitřku. Reformismus vznikl jako reakce na francouzskou a americkou revoluci v 18. stol.; v Anglii v 19. stol. vyvíjel tlak na parlamentní reformy, které by umožnily širší přístup k moci vzrůstajícím průmyslovým městům, dosud v parlamentě nezastoupeným. Pozice reformismu zastávala též většina představitelů sociální utopie. Termín užíván zejm. pro hnutí 19. stol., avšak sociální a politické reformy byly prosazovány i ve 20. stol. (v ČR ekonomická reforma po roce 1989).

Nacionalismus
Postoj jednotlivce, hnutí nebo státu, který vidí v prosazení zájmu svého národa hlavní cíl politiky. Směřuje k dosažení suverenity národa (právo na národní sebeurčení) ustavením národního státu. Vychází z pojmu státního národa nebo kulturního národa, pokud stát nezahrnuje veškeré příslušníky daného národa (německý romantismus 19. stol.). V období formování moderních národních států 19. stol. byla nacionalismu obvykle přisuzována pozitivní funkce (vznik národního vědomí). Po ustavení národního státu se nacionalismus někdy změnil v obhajobu agresívní politiky určitého národa (viz též šovinismus). Pojem nacionalismus je používán od druhé pol. 19. století.


Imperialismus
Obecně činnost státu za účelem rozšíření svého mocenského prostoru na cizí země, a to jak sousední, tak i vzdálené; cílem je vznik velkoříše: a) tzv. starý imperialismus, např. říše Alexandra III. Velikého, římská říše, svatá říše římská ap.; b) tzv. imperialismus klasický (1880 – 1914), vojenská, hospodářská, politická, kulturní a náboženská expanze některých evropských mocností, USA a Japonska do zámoří za účelem získání přímé moci. Expanzivní politika států osy ve 30. a 40. letech v Asii, Africe a Evropě je pozdním projevem tohoto imperialismu; c) při „imperialismus neformálním“ hospodářsko-technologická převaha (tzv. strukturální síla) jednoho státu (např. USA, Německo a Japonsko) de facto zaručuje politickou moc nad státy jinými, formálně nezávislými. Imperialismus praktikovaný Sovětským svazem je kombinací klasického a neformálního typu imperialismu.

sociálně demokratické strany
Politická uskupení obhajující sociální práva občanů. Sociálně demokratické strany prosazují větší míru přerozdělování společenského produktu s cílem odstranit hmotný nedostatek. První sociálně demokratická strana byla založena na principech učení K. Marxe v Německu v roce 1869. Tzv. erfurtský program 1891 Sociálně demokratické strany Německa se stal vzorem pro další strany. V Dánsku byla sociálně demokratická strana založena v roce 1878, ve Velké Británii 1883, Norsku 1887, Rakousku 1889, USA 1897, v Rusku 1898 atd. V zemích jižní Evropy přijímala častěji název Socialistická strana, např. ve Francii, v Itálii a ve Španělsku. Největší politický úspěch získala sociálně demokratická strana ve Švédsku, kde byla dominantní stranou od 30. let a prosazovala koncepci státu blahobytu.

2. SVĚTOVÁ VÁLKA

Rozloženosti demokratických sil využila Itálie, která 7. dubna 1939 obsadila Albánii a 22. května 1939 podepsala německo-italský pakt tzv. Ocelový pakt o přímé vojenské spolupráci (čl. 2 – v případě, že by byli společné zájmy obou stran ohroženy mezinárodními událostmi jakéhokoliv druhu, volají ihned porady o patření k ochraně těchto zájmů).
Dne 23.8.1939 uzavřel Sovětský svaz s Hitlerovským Německem smlouvu o neútočení. Hitler sáhl k tomuto kroku proto, že potřeboval čas k dozbrojení a zajištění míru na Východě. Aby mohl co nejdříve uskutečnit své tažení na Západ. Tento pakt způsobil v mezinárodních vztazích vlnu odporu. Světová veřejnost byla sovětským postupem velmi rozhořčena. Netušila však, že k paktu jsou připojeny tajné dodatky, podle nichž si Německo a Sovětský svaz rozdělily zájmové sféry vlivu v Polsku a Pobaltí. Na základě tajných dohod došlo v roce 1940 k sovětské okupaci Pobaltských republik – Besarábie a Bukoviny.
Velmi opatrně si počínala Itálii, která 25. 8. 1939 Hitlerovi oznámila, že prozatím není schopna se zúčastnit války po boku Německa neboť na to není hospodářsky připravena. Musollini v posledních dnech srpna 1939 vyvíjel diplomatickou aktivitu, ovšem neuspěl, jelikož Hitler se rozhodl k použití vojenské síly.

2. světová válka začala 1. září 1939 ve 4 hod 45 minut, kdy Hitler napadl Polsko.

Francie a VB nadále pokračovali ve své politice appesmeantu ve snaze vyhnout se přímému konfliktu s Německem a Itálií.
V USA převažovala politika isolacionismu (nevměšování se).
Selhala také myšlenka kolektivní bezpečnosti – selhala Společnosti národů.
Z politického a filozofického hlediska se nové válečné střetnutí stalo vyjádřením nového rozporu 20. století Ţ demokracie x totalitní režim.
Konkrétní a bezprostřední příčiny války vyplynuly z německých příprav na realizaci plánu napadení Polska. Francie a VB reagovali na vypovězení války odvetou a 3.9.1939 vyhlásily Německu válku.
2. světová válka byla skutečným světovým konfliktem. Válečné operace se odehrávaly v Asii, Evropě, Africe a ve všech světových oceánech. Zapojilo se na 50 států. 58 miliónů mrtvých 38 miliónů zraněných.

CHARAKTERISTIKA VÁLKY
Odehrávala se ve sféře 2. průmyslové revoluce. Důležitou roli hrála státem řízená ekonomika a nejmodernější vojenská technika Ţ výroba podřízena válečným účelům.
Umožnila urychlenější vědecký výzkum a nejnovější vědecké a technické objevy se uplatňovaly při výzbroji armád (radarový systém, raketová technika, atomové pumy – použity 6. a 8. srpna 1948 na Hirošimu a Nagasaki). Naproti tomu kupředu postoupili i vědecké objevy – v US byla zahájena výroba Penicilinu.
Byla to válka, která přivedla lidstvo na samý pokraj celosvětové katastrofy Ţ fašistické režimy zaváděli rasistickou a anitsemickou propagandu Ţ cílem bylo vyhlazování podřadného národa (Slované,Židé,Romové) – nacisté zřizovaly vyhlazovací koncentrační tábory (Buchenwald, Osvětim,…).

Průběh 2. světové války

1. OBDOBÍ OD 1. 9. 1939 – 21. 6. 1941
- zahrnuje události počáteční fáze války – významnou úlohu zde sehrálo vedení tzv. Podivné války až do přepadení Sovětského svazu. Hlavní tíhu boje v tomto období nesly Francie a VB.
Válka začal 1. 9. 193 přepadením Polska. Zde se uplatnila taktika tzv. Blitzkrieg = bleskové války.
17. září 1939 zahájila útok na Polsko Rudá armáda.
28. září 1939 bylo dělení Polska dokončeno a stvrzeno sovětsko-německou dohodou.
Postoj VB a Francie Ţ nebyly schopny Polsku účinně pomoci. Francouzské jednotky zahájili vyčkávací pozici v oblasti Maginatovy linie Ţ Sitzkrieg = válka v sedě, podivná válka. Britové se střetávaly s Němci na moři.
30. 11. 1939 napadl Sovětský svaz Finsko. V červnu 1940 byly k SSSR násilně připojeny Pobaltské republiky (Litva,…). Na konci června 1940 byla připojena k SSSR Besarábie a Severní Bukovina. V dubnu 1940 se Hitler zmocnil Dánska a Norska. V květnu 1940 to byly: Nizozemí, Belgie, Lucembursko a 12.6.1940 vstoupila německá vojska do Paříže – okupace Francie.
Ve Francii byla zřízena tzv. Kolaborantská vláda ve Wichi v čele s generálem Petainem, která 21.6.1940 přijala kapitulační podmínky ze strany Německa. Malá skupina francouzských vojáků a politiků odešla pod vedením generála Charlese de ... do exilu a začala organizovat francouzský národní výbor za osvobození Francie.
V létě 1940 se rozpoutala velká letecká bitva o Anglii mezi německou Luftwafe pod vedením Hermana Göringa a RAF (britské královské letectvo). Hitler zde poprvé utrpěl drtivou porážku a zároveň musel ustoupit od plánu na vylodění v Aglii – SEELÖWE (lvoun).
Válka na Balkáně a S Africe: duben 1941 – Hitler obsadil Řecko a Jugoslávii
Dálný Východ: pokračovala válka. Japonci obsazovali území střední a jižní Číny
Počátkem července 1940 podřídil Hitler přípravy na operaci plánu BARBAROSA – plán na přepadení Sovětského svazu.


2. OBDOBÍ OD 22.6.1941 DO KONCE ROKU 1942
Německá vojska úspěšně zopakovala svou taktiku bleskové války a dokonale sovětskou armádu i Stalina osobně zaskočila. Rychlým postupem Němci obsadili rozsáhlá území a zajali téměř 1 milion ruských vojáků. Koncem října 1941 byl Sovětský svaz blízko zhroucení. Německá vojska obklíčila Leningrad, obsadila Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí a stále před Moskvou . V prosinci 1941 sovětská armáda nejenže zastavila německý postup, ale podnikla i úspěšné protiútoky, k čemuž využila i extrémní klimatické podmínky (ruská zima). Blesková válka se bitvou u Moskvy vyčerpala a Německu reálně hrozila dlouhá válka na dvou frontách.
Jedinou velmocí, která zůstávala mimo konflikt, byly Spojené státy americké. Stoupenci izolacionismu prosadili v Kongresu přijetí řady zákonů o neutralitě a zákazu exportu zbraní. Prezident Roosevelt se snažil během roku 1940 tento postoj změnit. Především Velké Británii poskytly USA během „bitvy o Británii“ válečný materiál a další zboží, které vyčerpaná Británie potřebovali.
V srpnu 1941 se sešel americký prezident s Winstonem Churchillem na křižníku u pobřeží Newfoundlandu a podepsali osmibodový dokument zvaný ATLANTICKÁ CHARTA. Principy obsažené v tomto dokumentu se blížili formulaci válečných cílů. K Atlantické chartě se později připojil i Sovětský svaz a další státy.
Do války se USA dostaly díky událostem v Asii, kde se americké zájmy střetly s Japonskem. Japonsko, které podepsalo 29. září 1940 spojeneckou smlouvu s Německem a Itálii, se snažilo získat kontrolu nad celou oblastí jihovýchodní Asie a Pacifiku. Následovaly americké obchodní sankce vůči Japonsku.
7. prosince 1941 přepadly dvě vlny japonských letadel – bez vyhlášení války – americkou leteckou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech a vážně poškodily americkou námořní sílu v Pacifiku.
Následující den Spojené státy oficiálně vstoupili do války. Válku Japonsku vyhlásili i Velká Británie. Japonský útok na Pearl Harbor znamenal zahájení bleskové války směřující k ovládnutí Tichomoří. Do půl roku Japonsko dobylo Filipíny, Malajsko, Indonésii a Barmu. Thajsko zůstalo neutrální.
Do roku 1942 okupovalo Japonsko všechny menší ostrovy v západním Pacifiku. Japonská vojska se na okupovaném území chovala velmi brutálně a uplatňovala v praxi rasistické teorie jak vůči domorodým obyvatelům, tak i proti válečným zajatcům západních států. Brutalita japonské okupace dosahovala masových měřítek, ale nebyla tak pečlivě organizovaná a systematická jako německá válečná zvěrstva v Evropě.

Vítězný japonský postup pomohla zadržet až velká námořní a letecká bitva u ostrova Midway, která se odehrála ve dnech 3. – 7. června 1942. Stala se mezníkem ve válce v Tichomoří. Američané i za pomoci účinné zbraně letadlových lodí obnovili svoji námořní a leteckou sílu a Japonci byli nuceni zastavit útočné akce a přešli ke strategické obraně.

Hitlerovy plány na likvidaci „nejnižších“ ras a na rozšiřování svého „životního prostoru“ začali nacisté také realizovat. Po dobytí Polska zde usídlili německé kolonisty, přes jeden milion Poláků zavlekli do Německa na nucené práce a pro jejich zbytek byla vytvořena zvláštní oblast, tzv. Generální Gouvernement. Pověstný „generální plán Východ“, zaměřený na absolutní ovládání a vyhubení slovanské rasy, uskutečňoval Hitler i na obsazených územích Ukrajiny, Běloruska a Ruska.
Hlavní obětí nacistických vyhlazovacích plánů se stali Židé. Nacisté vypracovali a přijali plán tzv. „konečného řešení židovské otázky“ a Hitler pro něj vydal rozkazy veliteli SS H. Himmlerovi na počátku léta 1941. Především jednotky SS se podílely na hromadných popravách Židů. Používaly se i mobilní plynové komory. Celý zrůdný proces vyhlazení Židů byl zakončen transportováním Židů z celé Evropy do koncentračních táborů smrti v Polsku. Miliony Židů zahynuly v koncentračních táborech jako byla Treblinka, Majdanek, Bergen-Belsen či Osvětim.
Tragédie Židů za druhé světové vlky je označována jako holocaust, schoa, genocida.





Stoupající význam měla i mezinárodně politická jednání směřující k vytvoření velké protifašistické koalice. Podstatný krok k ní učinily USA, SSSR a VB, jejichž vojenská a politická spolupráce tvořila základ protifašistické koalice či tzv. Velké Aliance. A 1. ledna 1942 podepsalo 26 států deklaraci, v níž se zavázaly využít všech zdrojů v boji proti fašistickým státům Osy a neuzavírat s nimi separátní mír.
Na stranu protifašistické koalice se začaly přiklánět i vojenské úspěchy. V severní Africe byl po nástupu generála Montgomeryho do vedení 8. britské armády poražen Rommelův německý expediční sbor (známý jako Afrikakorps) a začal britský postup k libyjsko-tuniské hranici. Stalo se tak po bitvě u Al Alamejnu, kde začal rozhodující nástup britských jednotek.
Těžké boje pokračovaly především na ruské frontě. V srpnu 1942 započali Němci rozsáhlou ofenzívu na jejím jižním křídle. Došli až na severní Kavkaz a začala i velká BITVA U STALINGRADU (rozhodující bitva II. Světové války). Stalin pod tíhou německého náporu začal naléhat na otevření druhé hlavní fronty na Západě. Velká Británie a USA se snažily zatím pomoci Sovětskému svazu dodávkami strategických surovin a zbraní prostřednictvím konvojů, které směřovaly především do přístavu Murmaňsk.
V listopadu 1942 začala sovětská ofenzíva a do ledna 1943 byli němečtí vojáci u Stalingradu obklíčeni. Hitler odmítl své vojáky stáhnout. V únoru se ruským vojskům vzdal zbytek téměř půlmilionové německé armády. Bitva u Stalingradu znamenala zlov v německé strategické koncepci na východní frontě a v celé válce vůbec. Mýtus o německé neporazitelnosti definitivně padl.


3. OBDOBÍ OD POČÁTKU ROKU 1943 DO LÉTA 1944
Třetí fázi války charakterizovaly události, které přinesly zásadní změny v poměru sil ve prospěch protifašistické koalice. Tento vývoj byl zvláště patrný na východní frontě, kde se v červenci a srpnu 1943 střetla ruská a německá vojska v bojích u Kurského oblouku a u města Orel v největší tankové bitvě druhé světové války. Do bitvy nasadily soupeřící strany na 3 tisíce tanků. Vítězství sovětské armády zastavilo německý pokus zlomit hlavní síly sovětských vojsk, znamenalo pro německo další těžké ztráty a počátek dlouhých ústupových bojů. Goebblsova propaganda však ústup nazývala „strategickým zkracováním fronty“. Do konce roku 1943 ustoupili Němci až za řeku Dněpr.
Churchill a Roosevelt se v lednu 1943 sešli v Casablance, aby se dohodli na dalším společném postupu ve válce i na otázce otevření „druhé fronty“.
Aby USA a Velká Británie předešly pronikání Sovětského svazu do střední a jihovýchodní Evropy, vybraly si v této fázi války jako cíl své invaze Itálii. Předpokladem bylo ovládnutí severní Afriky, což se Američanům a Britům v průběhu roku 1943 podařilo. V červenci téhož roku se vylodili na Sicílii. V Itálii došlo ke státním převratu a Mussolini byl uvězněn. Král Viktor Emanuel III. jmenoval maršála Badoglia premiérem.
Na severu Itálie vytvořil Mussolini loutkový stát pod německým dohledem.
Koncem roku 1943 došlo k rychlému vývoji vztahů mezi hlavními Spojenci (USA, SSSR,VB). Jejich jednání předznamenalo vznik tzv. VELKÉ TROJKY. Na přelomu listopadu a prosince 1943 se poté konala její první schůzka – Stalin, Roosevelt a Churchill se sešli v Teheránu. Hlavním tématem schůzky byl konečný útok proti Německu v Evropě.
Churchill chtěl rozšířit operace ve středomoří a vyhnout se vylodění do Francie. Stalin naopak naléhal podpořit Roosevelta na provedení invaze do Francie = operace Overlord (nakonec k tomu došlo Ţ vylodění spojenců v Normandii – 6.6.1944). Byla řešena otázka poválečného uspořádání Německa. Země Velké trojky se dohodly na poválečné spolupráci. Byla navíc upřesněna koordinace strategie Spojenců do konce války.

Účastníc dohodli, že „druhá fronta“ bude otevřena v příštím roce v západní Francii, i když především Churchill dlouho prosazoval invazi na Balkáně, což by upevnilo britský vliv v této oblasti.
Rok 1944 byl skutečně rokem mohutného nástupu Spojeneckých armád. Vylodění Spojenců ve francii, známé jako operace Overlord, začalo po mimořádné složité a precizní přípravě dnem „D“ – 6. června 1944. Za vrchního velení amerického generála Dwighta D. Eisenhowera uskutečnili Spojenci největší vylodění v dějinách vojenství na pobřeží Normandie. Do září 1944 již byla osvobozena celá Francie, Belgie a jih Nizozemska.
Na východní frontě osvobodila sovětská armáda v podstatě celé sovětské území a došla až k Varšavě.
Pokračovala i válka v Atlantiku, ale poměr sil se zřetelně přiklonil na stranu Spojenců.
V Africe získali Spojenci do poloviny května 1943 všechny důležité oblasti severu kontinentu a válka zde prakticky skončila.
Na Asijském kontinentu se podařilo zastavit japonský nástup k hegemonii.
Nacistické Německo se ocitlo v sevření dvou front a bylo jen otázkou času kdy podlehne. Významné oslabení nacistického Německa znamenala rovněž vlna národních povstání (Paříž, Varšava, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko).

4. období od léta 1944 do 8. května 1945
Toto období proběhlo ve znamení dalších útoků spojeneckých vojsk na obou hlavních evropských frontách, které přinesly postupné osvobození celého evropského kontinentu.
Nacistické německo a jeho satelitní spojenecký systém prožíval těžkou krizi.
Na jaře 1945 překročili Spojenci Rýn a v širokých proudech postupovali do německého vnitrozemí. Postupovala i rudá armáda, a tak se 25. dubna 1945 setkali západní spojenci a Rudá armáda u města Torgau na Labi. V téže době padl Milán, centrum Mussoliniho fašistické republiky Salo.
Nástup sovětských vojsk na jaře 1945 přispěl k osvobození Polska, Maďarska, a Jugoslávie a 13. dubna 1945 vstoupila vojska 2. a 3. ukrajinského frontu do Vídně. Od poloviny dubna 1945 probíhala berlínská operace Rudé armády. 2. května skončilo dobývání města a jeho posádka kapitulovala.
Dobytí Berlína se nedožil Adolf Hitler, který 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu, stejně jako řada dalších nacistických pohlavárů.
Jeho nástupcem se stal admirál Dönitz. Nové Dönitzově vládě nezbylo, než aby přistoupila na podpis všeobecné a bezpodmínečné kapitulace.
Stalin trval na tom, aby kapitulace byla podepsána v Berlíně. Stalo se tak v noci z 8. května na 9. května 1945 v Berlíně – Karlshorstu, kde za německou stranu podepsal kapitulační akt plní maršál Keitl.
Válka v Evropě skončila.
Poslední vojenskou operací na evropském válčišti byla pražská operace Rudé armády 9. května 1945. Ta zamezila americkým vojskům v dokončení osvobození západních Čech a Prahy.
Hlavní strategický zájem nyní upírali Američané do Pacifiku, kde potřebovali ve válce s Japonskem sovětskou pomoc. Ještě nebylo rozhodnuto, zda proti Japonsku použijí atomovou zbraň.

V závěrečné fázi války již bylo zřejmé, že bude třeba svést zápas o podobu míru. Začala nová fáze diplomatických jednání, která předurčila podobu poválečného uspořádání světa.
Převládalo přesvědčení, že poválečné postavení dvou spojenců, ale také rivalů - USA a SSSR – bude i nadále výrazně ovlivněno jejich společnou účastí v protifašistcké koalici. Zvláště prezident Roosevelt se snažil napomáhat dobrému vztahu mezi velmocemi, zatímco W. Churchill projevoval vůči sovětskému postupu závazné výhrady. Oba západní státníci se ale snažili Stalinovi v řadě požadavků vyhovět, především v zájmů vítězství ve válce.
Mezi 11. – 19. srpnem 1944 jednali Churchill s Rooseveltem v kanadském Quebecku o situaci na frontě v Pacifiku. Dohodli se též na koordinaci postupu v boji proti Německu a o koncepci jeho poválečného uspořádání.
Zároveň probíhala i jednání delegací USA, VB, SSSR a Číny v Dumbarton Oaks (Washington D.C.) o poválečném uspořádání světa, na kterých byl přijat návrh zřídit Mezinárodní organizaci bezpečnosti. Výsledky jednání se staly pokladem pro vypracování Charty OSN.
Problematika světového hospodářství a jeho obnovy se stala hlavním tématem konference v Bretton Woods (USA) v červenci 1944. Jednání položila základ vniku Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pro obnovu a rozvoj. Jejich úkolem bylo udržení měny a rozvoj hospodářství.
Nejdůležitější však byla jednání politická. Nejdelikátnější a pro další vývoj střední a východní Evropy přímo osudové rozhovory vedl W. Churchill s J. V. Stalinem ve dnech 9. – 18. října 1944 v Moskvě.
Nová schůzka Velké trojky se chystala na únor roku 1945 do krymského letoviska Jalta. Sešli se na ní znovu a v tomto složení naposledy Roosevelt, Stalin a Churchil. Představitelé Velké trojky potvrdili zásadu bezpodmínečné kapitulace Německa i Japonska. Velkou část jednání konference věnovali státníci otázkám poválečného uspořádání Evropy. Jednali o problematice polských hranic a o složení polské vlády. Stejně tak se zúčastněné strany shodly na nutnosti potrestání zločinců. Dále pak – zničit německý militarismus a nacismus
- zabezpečit, aby Německo nemohlo již nikdy ohrozit mír
- byly stanoveny reparace v zařízení a ve zboží
- byla schválena tajná dohoda o vstupu do války proti Japonsku

Jedna z dohodnutých a realizovaných otázek z Jalty se týkala svolání ustavujícího zasedání OSN. Sešlo se 25. dubna 1945 v San Francisku. Zúčastnily se jej státy, které podepsaly Atlantickou chartu a vyhlásili válku fašistickým mocnostem. 51. delegací schválilo na ustanovující konferenci CHARTU OSN, základní dokument vznikl mezinárodní organizace. Po ratifikaci (schválení) jednotlivými členy vstoupila v účinnost 24. 10. 1945. Charta OSN vyjadřuje přesvědčení, že tato organizace vzniklá k ochraně míru, zabezpečení občanských a lidských práv, sociálního pokroku a blahobytu národa. Uznává rovnost všech lidí, mužů i žen, malých i velkých národů (předchůdce: Jiří z Poděbrad – plán mírové unie).


5. OBDOBÍ OD 9. KVĚTNA 1945 DO 2. ZÁŘÍ 1945
V tomto období se boj Spojenců soustředil na porážku Japonska.
Na základě jaltských ujednání vypověděla sovětská vláda počátkem dubna 1945 smlouvu o neútočení s Japonskem. V té době již Američané obsadili Filipíny, vylodili se v dubnu 1945 na ostrovech Oinawa a Iwodžima a započali tak přímý útok na japonská souostroví.
V rámci výzkumného projektu s krycím označením „Manhattan“ vyvinuli američtí, britští a evropští vědci primitivní atomovou pumu.
Nový americký prezident Harry S. Truman, který nastoupil do úřadu po Rooseveltově smrti v dubnu 1945 nařídil použití nové zbraně právě proti Japoncům.
6. srpna byla proto atomová puma opravdu svržena na město Hirošimu a 9. srpna 1945 svrhli Američané další atomovou pumu na Nagasaki.
8. srpna 1945 vyhlásil SSSR Japonsku válku a vtrhl do Japonci okupovaného Mandžuska. Japonský císař Hirohito vyhlásil 14. srpna 1945 kapitulaci.
Teprve 2. září 1945 byla na palubě křižníku Missouri podepsána konečná kapitulace Japonska.

Ještě než válečné události definitivně skončili, sešla se v Postupimi u Berlína ve dnech 17.7. – 2. 8. 1945 poslední konference vedoucích představitelů tří vítězných mocností. Tentokrát spolu jednali americký prezident H.S.Truman, britský ministerský předseda W. Churchill a J. V. Stalin. Za hlavní cíl si konference kladla nalezení dohod o poválečném uspořádání Evropy a zvláště Německa. Účastníci konference potvrdily dohody dosažené na Jaltě. Spojenecká politika vůči Německu bývá charakterizována jako program čtyři „D“ – demilitarizace, denacifikace, demokratizace a dekartelizace. Reparace mělo německo splácet v naturální formě výrobků a surovin.
Do závěrečného protokolu bylo též zahrnuto rozhodnutí velmocí o provedení odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

7 Divů světa

Obdobie antiky, a najmä gréckej, je mi zo všetkých historických období najsympatickejšie, preto som pri výbere obdobia svojej seminárnej práce nemal ťažké rozhodovanie. Ostalo už len určiť si tému. Keď mi pani profesorka navrhla sedem divov sveta, veľmi som sa potešil a prijal som ju s veľkým nadšením.
Na začiatok by sa patrilo oboznámiť sa s tým, ktoré stavby vlastne medzi sedem divov sveta patria. Čo nenájdeš v hlave, nájdeš v lexikóne. Školský lexikón uvádza sedem divov sveta v takomto poradí a zložení:
1. pyramídy v Egypte,
2. visuté záhrady kráľovnej Semiramis v Babylone,
3. Artemidin chrám v Efeze,
4. Diova socha v Olympii,
5. Mauzóleum v Halikarnase,
6. Rodský Kolos,
7. maják na ostrove Faros.
K tomu ešte dodáva, že to boli diela, ktoré svojou technickou alebo umeleckou dokonalosťou vzbudzovali obdiv staroveku, a že ich takto zoradil grécky spisovateľ Filón Byzantský. Toto poradie a zloženie je ustálené a v súčasnosti azda jediné, v akom sa sedem divov uvádza vo všetkých iných moderných publikáciách, čiže sa dá pokladať za oficiálne. Čo sa týka Filónovho autorstva tohto poradia, lexikóny a encyklopédie sa mýlia.
Filón Byzantský sa skutočne siedmimi divmi zaoberal – napísal knižku O siedmich divoch sveta a patrí mu prvenstvo súhrnného diela o siedmich divoch. Filón však sedem divov uvádza v inom poradí a dokonca aj zložení – maják na ostrove Faros ako div ignoruje a na jeho miesto v “sedmičke divov” dosádza babylonské hradby. Navyše, pri svojich opisoch vychádza z opisov iných autorov, lebo v živote žiaden zo siedmich divov na vlastné oči nevidel.
Kto teda zoradil sedem divov sveta tak, ako ich poznáme v súčasnosti? Nevie sa. Zrejme to bude “aritmetický priemer” zostavený anonymom z opisov siedmich divov od rôznych antických autorov. K týmto autorom patria predovšetkým: Hérodotos (Dejiny), Strabón (Zemepis), Diodóros (Dejepisná knižnica), Plinius Starší (Historia naturalis) a Pausanias (Putovanie po Hellade). Títo páni vo svojich dielach viac-menej presne zachytili súdobý výzor divov a z ich opisov sa dodnes čerpá materiál na približnú rekonštrukciu výzoru divov.
V dnešných časoch o siedmich divoch antického sveta vôbec nepočuť. Pred niekoľkými rokmi ešte chodievala televízna relácia Mojich sedem divov, ktorú uvádzal pán Lasica, kde sa síce antikou nezaoberali, ale aspoň na začiatku relácie vymenovali všetkých sedem divov starovekého sveta. Preto je pre mňa veľkou výzvou aspoň v mojej seminárnej práci na chvíľu oživiť dávno stratenú slávu pred tisícročiami zničených chrámov, sôch, či budov, ktoré svojou krásou, dokonalosťou, veľkosťou, alebo architektonickým majstrovstvom budili u starovekých národov obdiv taký, že boli menované divmi sveta.
Metodika práce

V úvode som písal, že som sa veľmi potešil, keď mi pani profesorka navrhla tému sedem divov sveta. Moje potešenie nepramenilo celkom z úprimnej lásky kantike. Spomenul som si totiž na to, že máme doma knižku od pána Vojtecha Zamarovského Za siedmimi divmi sveta. Myslel som si, že budem mať ľahkú prácu. Mýlil som sa. Pán Zamarovský mi síce všetky potrebné informácie poskytol, ale musel som si ich vyhľadať v jeho obsažnom farbistom cestopisno-historickom rozprávaní. Nakoľko som chcel svoju prácu napísať podobne živým a záživným perom, musel som si dať poriadne záležať, aby som jeho slová a formulácie neopakoval. Som si istý, že sa mi to, aj napriek mojej snahe prerozprávať získané informácie po svojom, nepodarilo.
Pri svojej práci som často nazeral aj do Dejín umenia od J. Pijoana a M. Alpatova, kde som hľadal dodatočné odborné informácie ako o dielach, ktoré opisujem, tak o umelcoch, ktorí ich vytvorili.
Z internetu som “stiahol” súhrn faktov o divoch, čo mi pomohlo pri prípadnom upresňovaní rôznych číselných, alebo letopočetných údajov. Obrázky, ktoré som na internete našiel, mi vznačnej miere ušetrili prácu so skenovaním.
Vhod mi prišlo aj nové, decembrové číslo časopisu National Geographic, kde práve začínal seriál o dejinách starovekého Grécka, a obzvlášť mapová príloha, ktorá sa tejto tematike venovala.
Neviem, či túto seminárnu prácu bude niekto používať a už vôbec netuším načo by to robil. Táto práca je síce súhrnom nájdených informácií o siedmich divoch sveta, ale ešte som nepočul, že by ztejto témy niekto maturoval. Ja dúfam, že ak sa niekomu moja práca dostane do rúk a rozhodne sa ju prečítať, nebude pri nej zaspávať a nezabudne, že slávne doby antiky mali svoje divy po mnohých stránkach oveľa hodnotnejšie, ako my dnes.





Egyptské pyramídy
“Človek sa bojí času, no čas sa bojí pyramíd.”
arabské príslovie

Prvým divom sveta sú pyramídy a ako jediné zo siedmich divov ešte stoja. Nachádzajú sa na skalnatej planine oddeľujúcej údolie Nílu od púšte a sú zoradené v dĺžke temer sto kilometrov od Káhiry až po Illáhún. Ešte aj dnes sa pramene rozchádzajú, či sú prvým divom sveta pyramídy všetky “ako také”, alebo iba Gízska skupina, prípadne iba jediná a tá najväčšia. Nakoľko ostatné divy sú tiež len po jednom, budem za div pokladať práve tú najväčšiu – Chufevovu; to mi ale nebráni, aby som sa pyramídam venoval obšírnejšie a vo všeobecnosti.
Všetky “ozajstné,” teda kamenné, pyramídy boli postavené za Starej ríše. Len za doby panovania kráľov 3.-6. dynastie sa pyramídy stali typickými kráľovskými hrobkami.
Za Starej ríše sa egyptský štát vyvinul v pevne centralizovanú despociu založenú na vyspelom poľnohospodárstve s dômyselným systémom zavlažovania, hieroglyfické písmo dosiahlo svoj konečný stupeň vývinu, zdokonalilo sa aj staviteľstvo a sochárstvo, na čom mala nepochybne zásluhu aj stavba pyramíd.
Prvú pyramídu si dal postaviť Džóser, ktorý bol aj prvým panovníkom 3. dynastie. Stala sa prvou kamennou monumentálnou stavbou na svete. Je zvláštna aj tým, že je stupňovitá. Najväčšie pyramídy 4. dynastie si dali postaviť králi v 25. st. pred n. l.: Chufev, Chafré a Menkauré (tiež Cheops, Chefrén a Mykerin). Vtedajšia spoločnosť tieto stavby neprijala veľmi nadšene – za Chafréovho nástupcu vypuklo prvé povstanie ľudu v egyptských dejinách. Králi ale v náročnom stavaní pyramíd pokračovali aj ďalej, a tak výpočet rekordov dynastií pokračuje: najväčšie pyramídy z 5. dynastie patrili Venísovi, Sahuréovi a Veserkafovi, zo 6. Tetimu, Merenrému a Pjopejom I. a II., aj keď prvenstvo patrilo Gíze aj naďalej.
Nech by sa dnešnému človeku zdalo stavanie tak veľkých hrobiek akokoľvek nezmyselné, Egypťania na to mali dobrý dôvod – pokojný a príjemný posmrtný život. Ich náboženstvo bolo v tomto smere nekompromisné: aby mohol staroveký Egypťan po smrti žiť, museli sa splniť dve podmienky: jeho telo muselo ostať neporušené a jeho duša, dvojník ka, ktorým sa po smrti stane, musel dostať výbavu na druhý svet (potraviny, nápoje, zbrane, nábytok, …).
V snahe vyhovieť prvej zásade sa vyvinula celá profesia zachovávania tela po smrti, známa ako mumifikácia. Od Hérodota, ktorý mal tú možnosť navštíviť mumifikačnú dielňu, sa dozvedáme, že pri mumifikácii prvej triedy najprv vyberú mozog a vnútornosti, vyčistia ich, vypláchnu palmovým vínom, posypú voňavým práškom a naplnia myrhou a škoricou. Telo na sedemdesiat dní uložia do natrónu, potom natrú balzamovacími olejmi, upravia mŕtvole vlasy (ostrihajú, alebo naondulujú) a vypitvané telo naplnia pilinami a pieskom. Napokon telo zabalia do jemnej tkaniny napustenej arabskou gumou. Vnútornosti sa konzervujú podobne a uložia ich do osobitných nádob. Pri najlacnejšej len nalejú do čriev reďkvový olej a telo uložia na sedemdesiat dní do natrónu.
S druhou podmienkou súvisí snaha ochrániť výbavu pre ka, ktorá v prípade kráľov rozhodne nebola malá. Najskôr sa nad jednoduchý vymurovaný, alebo kamenný hrob v piesočnej jame stavali tehlové, alebo kamenné náhrobky. Kamenný hrob sa postupne zmenil na mastabu, členenú na dve časti: v podzemnej časti bola pohrebná komora s rakvou a komora so záhrobnou výbavou; v povrchovej časti bola komora pre obetné dary (za ktoré mal zosnulý chrániť potomkov). Kráľova hrobka sa z reprezentačných príčin musela líšiť a z čoraz väčších mastáb vznikla sústava mastáb a prechodný stupeň medzi mastabou a pyramídou – stupňová pyramída. Prvou bola Džóserova pyramída pri Sakkáre – už s približným tvarom budúcej pyramídy, ale ešte s obdĺžnikovým pôdorysom mastaby.
Konečným vývinovým stupňom hrobky faraóna je pyramída. Skladá sa z troch častí: z vlastnej pyramídy, čiže z kamennej hrobky chrániacej sarkofág so zosnulým; z chrámu na úpätí pyramídy, čo bol príbytok dvojníka a z chrámu pre kult zbožšteného faraóna, ktorý bol zvyčajne od pyramídy vzdialený smerom k rieke a k pyramíde od neho viedla monumentálna cesta (tzv. dromos). Samozrejme, že faraóni pri pyramídach neostali – poučení vykrádaním hrobiek si radšej volili dobre ukryté siene vytesané do skál, ale to už sem nepatrí.
Metódu výstavby pyramídy sa ako prvý pokúsil vysvetliť R. Lepsius. Domnieval sa, že na pyramídu sa prikladajú vrstvy tak dlho, kým panovník neumrie. To znamená, že čím dlhšie faraón panoval, tým väčšiu pyramídu mal postavenú. Dnes už je jeho teória prekonaná hlavne vďaka nálezu až na jadro zvetranej Hunejovej pyramídy pri Médúme a obzvlášť po vykopaní nedostavanej Sechemchetovej pyramídy.
Stavba pyramídy prebiehala asi takto: položenie základného kameňa samotným kráľom bolo náboženským obradom za prítomnosti kňazstva, ktoré neskôr stavenisko vysvätilo. Potom sa začala stavať podzemná časť pyramídy, ktorej centrom bola pohrebná komora vytesaná do skaly. Tam sa spustil ešte prázdny sarkofág po šikmej rampe. Ďalšie podzemné šachty boli hĺbené pre posmrtnú výbavu. V dobe hĺbenia šácht iní robotníci upravovali terén a architekt vypracovával plán pyramídy, v ktorom uviedol rozmery v lakťoch a uhol sklonu stien. Keď bolo stavenisko urovnané, určili polohu pyramídy podľa svetových strán a aj napriek tomu, že nepoznali kompas, odchýlka od astronomického severu je zanedbateľná. Po umiestnení jadra z lomového kameňa sa naň ukladali vrstvy kvádrov z vápenca, tie boli napokon obložené doskami zo žuly a jemnozrnného vápenca, ktoré ťažili v kameňolomoch na pravom brehu Nílu.
Kameň sa ťažil zvyčajne tak, že do steny lomu sa vyhĺbila diera, do nej sa vrazil drevený klin a ten sa tak dlho polieval vodou, kým nenapučal tak, že roztrhol skalu; menej často sa kvádre vytesávali zo steny dlátami. Odlomený balvan bol potom otesaný a dopravený na stavenisko, najprv plťou, ak bol potrebný transport po rieke, potom naložený na drevené sane a ťahaný lanami. Egyptské stavebné pomôcky sú až žalostne jednoduché – zakladali sa na princípe valca a šikmej plochy, a svoje “zdvíhacie stroje” umiestňovali buď priamo na jednotlivé stupne pyramídy, alebo na šikmú rampu postavenú k stene pyramídy.
Aj s použitím takýchto primitívnych nástrojov a metód dokázali Egypťania postaviť tak obrovskú pyramídu, akou je Achtej Chufu, Chufevov obzor. Koľko kvádrov museli robotníci natesať, naťahať a napokon vyteperiť na pyramídu? Je vysoká 137,3 metra, pôvodne mala o desať metrov viac. Šírka jej základne meria 230,4 metra a pôvodne bola tiež väčšia – o dva metre. Pri jej stavbe použili kvádre s priemerným objemom jeden meter kubický. Približný počet kvádrov je teda 2 300 000, pričom najmenší kváder váži dve tony a najväčší štyridsať.
Aj spotreba ľudskej pracovnej sily bola ohromná. Napríklad len stavba cesty k Chufevovej pyramíde trvala desať rokov a súčasne na nej pracovalo 10 000 ľudí, ktorí sa po troch mesiacoch striedali s iným desaťtisícom pracovníkov.
Pri stavbe Chufevovej pyramídy je zaujímavé, že má pohrebné komory až tri. Buď sa plán niekoľkokrát menil aj v priebehu výstavby, alebo je tiež možné, že ide o súčasť ochranného labyrintu, v ktorom mal nevítaný návštevník zablúdiť a zahynúť.
Okrem labyrintu chodieb do systému bezpečnostných opatrení pyramíd patrilo aj starostlivé uzavretie pohrebnej komory a zamurovanie ústí šachiet a vchodu; prístupové a spojovacie chodby sa po uložení múmie zavalili kamením a zasypali štrkom, vstupné dvere sa zamaskovali a napokon sa pyramída obložila žulovým a vápencovým obkladom.
No aj napriek takýmto opatreniam bola väčšina pyramíd vykradnutá. Niekoľko z nich sa “ušlo” Arabom, ale väčšina bola vylúpená už za staroveku a najčastejšie samotnými staviteľmi a “údržbármi” pyramíd: chrámovými kňazmi, strážcami hrobov, architektami, či predákmi robotníkov. Dokonca sa občas organizovali do vykrádačských skupín zložených zo všetkých menovaných a ich lúpežné akcie boli umožnené správcom územia, ktorému odovzdávali podiel.
Pre ilustráciu ohromného bohatstva, ktoré sa v kráľovských hrobkách ukrývalo – r. 1924 Howard Carter našiel takmer neporušenú hrobku faraóna Tutanchamóna. Z prednej komory vyniesol 34 debien rôznych zlatých predmetov, šperkov, drahokamov a umeleckých predmetov. V samotnej hrobke bola pozlátená skriňa a tá obsahovala dve ďalšie pozlátené skrine, sarkofág zo žltého krištáľa, v nej boli ešte tri pozlátené rakvy a až v tretej rakve bola múmia kráľa. Bola ozdobená zlatými doplnkami – zlatou posmrtnou maskou, ťažkou dvojitou zlatou reťazou na krku, zlatými násadkami na prstoch. V plátenných zábaloch múmie sa našlo také množstvo šperkov, že ich súpis mal 101 kategórií. Hrobka ešte obsahovala veľké množstvo sôch a úžitkových predmetov. Pritom Tutanchamón bol úplne bezvýznamný panovník, umrel asi osemnásťročný a nedochoval sa ani len presný dátum jeho panovania! Mnohonásobne väčšie poklady, ktoré musela skrývať Veľká pyramída, sú teda celkom nepredstaviteľné.
Okrem najväčších rozmerov sa však Veľká pyramída v ničom od ostatných nelíši. Len novovekí “vedci” jej začali prisudzovať rôzne nadprirodzené vlastnosti a významy. Däniken so svojimi Spomienkami na budúcnosť nebol prvý. Začal s tým londýnsky kníhkupec John Taylor, ktorý vo svojej knihe z r. 1859 tvrdil, že Chufevova pyramída nebola hrobkou, ale pamätníkom starých merných jednotiek. Po ňom nasledoval Piazzi Smyth, ktorý z nej vydedukoval znalosť Ludolfovho čísla, presnú dĺžku roku, obvod našej planéty a jej vzdialenosť od slnka, až nakoniec celý osud ľudstva aj do budúcnosti. F. Noetling z nej dokonca vypočítal atómovú váhu jednotlivých prvkov a tempo rastu človeka. Za susedov to bol A. Jarolímek, ktorý v nej našiel matematický kľúč pre zlatý rez. A, samozrejme, Dänikenov súčasník L. Souček, ktorý modelom pyramídy brúsil žiletky.
Bolo by krásne veriť, že bola vznešeným pamätníkom znalostí starých Egypťanov. Bolo by zaujímavé vyčítať osud ľudstva zo zárezov a vrypov v stenách jej chodieb. Možno by však bolo rozumné uvedomiť si, že Chufevova pyramída nie je ničím iným ako veľkou a nezmyselnou horou kamenia, ktorá mala jediný účel – zabezpečiť zosnulému panovníkovi príjemný posmrtný život.






Maják na ostrove Faros
“Sostratos z Knidu, Dexifanov syn, bohom, chrániacich plavcov.”
venovanie na alexandrijskom majáku

Miesto posledného, siedmeho divu sveta zastáva najvyššia budova antického sveta. Nie je to jediné prvenstvo, ktoré drží. Maják na ostrove Faros je zároveň najvyšším majákom, aký kedy bol a bude postavený a zo šestice nedochovaných divov bol zničený ako posledný. S prvým divom nemá spoločnú iba krajinu pôvodu: pyramídy boli ukážkou moci faraónov prvých, maják posledných.
Keď Alexander Veľký dobýjal svet, mal v pláne trasy aj Egypt. A nakoľko mestá neničil, ale zakladal, poveril architekta Deinokrata (áno, toho Deinokrata) stavbou prístavného mesta. “Na mieste pri ostrove Faros, pri starej egyptskej osade Rakótis (Radeket), medzi morom a jazerom Marijút… poznal kráľ prirodzene chránený prístav, výborné miesto pre zriadenie prístavného trhu, žírne polia koldokola po celom Egypte a veľké výhody rieky Nílu,” píše Strabón. Pri zakladaní miest mal Alexander vo zvyku nazvať ich svojim menom – inak tomu nebolo ani v prípade tejto egyptskej.
Alexandria rástla veľmi rýchlo, a tak Alexandrov nástupca, macedónsky vojvodca Ptolemaios I. (323-285 pred n. l.), si ju zvolil za svoje sídelné mesto a založil poslednú dynastiu egyptských faraónov. Za ich vlády sa Alexandria stala strediskom novej antickej, tzv. alexandrijskej kultúry. Táto syntéza gréckej a východnej kultúry zažila svoj najväčší rozkvet počas vlády prvých troch Ptolemaiovcov.
Ptolemaiovskí panovníci boli skutočnými faraónmi. Boli absolútnymi vládcami nad svojimi poddanými, neobmedzene disponovali so štátnym majetkom, dávali sa vyhlasovať za bohov. Našťastie, neboli zaťažení iba na vojnové výpravy – okrem výstavby obrovského počtu nádherných palácov, kúpeľov, divadiel, ihrísk, chrámov, či škôl, o tom svedčí aj založenie a zveľaďovanie alexandrijského Múzea.
Postaviť Museion, “chrám múz,” Ptolemaiovi I. Sotérovi navrhol filozof Demetrios Falérsky, zhodená a vyhodená hlava aténskeho štátu. Účelom tejto inštitúcie by bolo zhromažďovanie všetkého dostupného písomníctva, ktoré by štátom platení učenci archivovali, študovali a rozmnožovali. Sotér bol panovník, akých nebolo veľa. Zamyslel sa a zistil, že aj veda mu môže priniesť slávu – stálejšiu a lacnejšiu ako vojna. Múzeum bolo otvorené r. 308 pred n. l. a Demetrios sa stal prvým riaditeľom. Sotér, ani jeho nasledovníci na Múzeu nešetrili; z celého helénskeho sveta sem začali prúdiť tie najvzácnejšie rukopisy a najvýznačnejší predstavitelia vedy a kultúry.
Najvyššie skóre v zhromažďovaní písomných vzácností dosiahol Ptolemaios II. Filadelfos (285-246 pred n. l.), pre ktorého bolo zbieranie rukopisov celoživotným koníčkom. Nie vždy celkom kóšer spôsobom pre Múzeum získal dvestotisíc zvitkov. Ani ďalší Ptolemaiovia nezaháľali; keď Caesar dobyl Alexandriu, obsahovala knižnica Múzea aj s kópiami 700 000 zvitkov a Zoznam tých, čo vynikli v hociktorom odbore ľudských vedomostí, a ich spisov, katalóg knižnice, mal 120 dielov.
O zvitky sa dobre starali učenci. O učencov sa dobre staral zase štát. Po vymenovaní kráľom dostali byt – mohli si vybrať, či v budove, alebo v meste – stravu a dobrý plat. V Múzeu mali dostatok priestoru na vlastnú profesijnú realizáciu. Okrem knižnice a študovní sa mohli venovať zoologickej, či botanickej záhrade, alebo pracovať v mechanických dielňach. V Múzeu sa študovali a vyučovali všetky súdobé vedné odbory: filozofia, história, zemepis, astronómia, fyzika, medicína, matematika, filológia; za vedný odbor sa pokladala aj literárna kritika a poézia. Vedeckých diskusií o výsledkoch bádania sa často zúčastňoval aj kráľ.
Vďaka Múzeu sa Alexandria stala vedeckou veľmocou a dôležitým kultúrnym centrom celého helénskeho sveta. Bola však aj prístavným mestom, čo je atribút predpokladajúci prítomnosť majáku. Mohla mať ale taká vznešená metropola maják obyčajný? Rozhodne nie. Ptolemaiovci nešetrili ani na ňom. Siedmy div sveta stál 800 talentov.
Alexandrijský maják vznikol pravdepodobne v rokoch 300-280 pred n. l., za vlády prvých dvoch Ptolemaiov. Jeho stavbou poverili Sostrata z Knidu, o ktorom sa nedochovali takmer žiadne správy. Vie sa, iba že bol dobrým diplomatom a architektonicky sa prezentoval pri stavbe visutých promenád v Knide. Ani o jeho pracovnom postupe pri stavbe majáku sa žiadny antický spisovateľ nezmieňuje. Pravdepodobne pri nej použil všetku dostupnú antickú “high technology,” ako napr. žeriav, Archimedova skrutka, či Archimedov kladkostroj; nasvedčuje tomu aj náklad stavby.
Čo starovekí autori zanedbali na opise stavby a životopise jej architekta, vynahradili na opise majáku. Zo Strabónovho Zemepisu sa dozvedáme kde stál: “Ostrov Faros má dva výbežky, jeden z nich sa tiahne k pevnine, k polostrovu, ktorý z nej vystupuje. … Najkrajnejší výbežok ostrova tvorí skala obklopená morom. Na tejto skale stojí obdivuhodná mnohoposchodová veža, postavená z bieleho kameňa, ktorá sa volá rovnako ako ostrov. … Pobrežie je totiž … nízke, obklopené skalami a plytčinami; je tu teda potrebné vysoké a z mora dobre viditeľné znamenie pre plavcov, aby ľahko našli vchod do prístavu.”
Od Plinia zase vieme ako vyzerala. Na základni štvorcového pôdorysu so 180-190 metrovými stranami stál veľký jednoposchodový palác s vežou v každom zo štyroch rohov. Z jeho stredu vystupovala 70-80 metrov vysoká, postupne sa zužujúca veža ukončená cimburím. Zo stredu tejto prvej veže vystupovala veža druhá, rovnako vysoká a s kamennou plošinou na vrchole. Na plošine stála okrúhla stĺpová sieň, v ktorej sa v noci udržiaval oheň. Na stĺpoch spočívala pyramídová veža a na podstavci na jej vrchole stála socha jedného z prvých dvoch Ptolemaiovcov, “bohov, chrániacich plavcov.” Celý alexandrijský maják bol vysoký 180 metrov a za noci ho bolo vidieť do diaľky 50-56 kilometrov. Strabónov “biely kameň” bol mramorom.
Nádhera vysoká kultúrna úroveň Alexandrie dosť iritovala čoraz silnejšiu Rímsku ríšu. Caesar si ju podmanil, a keď sa obyvateľstvo príliš vzpieralo, r. 48 pred n. l. dal zničiť dve najväčšie pýchy mesta: Múzeum sa ocitlo v plameňoch a maják v troskách. V r. 41-65, za vlády Claudia a Nerona, bol maják obnovený. V 4. st. n. l. ho poškodilo zemetrasenie a odvtedy fungoval iba ako denný maják. V 10 st. prišlo ďalšie zemetrasenie a “skrátilo” ho na štvrtinu bývalej výšky. V polovici 13. st. už bol úplne zbytočný – prístavy boli silne zanesené pieskom a ostrov Faros sa stával polostrovom. Začiatkom 14. st. ho miestne obyvateľstvo zvolilo za vhodný stavebný materiál; zemetrasenie r. 1326 bolo už len “ranou z milosti.”
Pozostatky alexandrijského majáku sa našli až v r. 1962. Vtedy sa jeden taliansky športový potápač ponáral pri tureckej pobrežnej pevnosti z 15. st., stojacej tam, kde predtým maják. Na morskom dne našiel mramorové stĺpy jeho priečelia. Keď bola neskôr sprístupnená turecká pevnosť, ukázalo sa, že niektoré schody jej schodísk sú z mramoru majáka.
Na záver by som sa rád vrátil k výške alexandrijského majáka. Viem, že je to otázka pri divoch sveta bezpredmetná, ale bol tak vysoký maják vôbec potrebný? Farológia, veda o majákoch, tvrdí, že nie. Faros ale nebol iba majákom. Bol symbolom Alexandrie – svetla kultúry v tmách úpadku.





Mauzóleum v Halikarnase
“S nesmiernym úsilím a veľkorysosťou postavila na zachovanie jeho pamiatky onen najznámejší náhrobok, taký veľkolepý, že sa počíta medzi sedem divov všetkých krajín sveta. Zasvätila ho Mausólovmu duchu a zariadila, aby sa o ňom spievali najväčšie chvály.”
Plinius Starší

Dáma, o ktorej sa v úryvku hovorí, je Artemísia, manželka a sestra kráľa Mausola. Jej láska bola vraj taká silná, že po manželovej smrti sa od žiaľu za štyri roky pominula tiež. V Pliniovom vecnom opise sa dá nájsť aj takýto prejav jej vášnivej lásky: “…planúc smútkom a túžbou po manželovi, rozdrvila potom jeho spopolnené kosti na prášok, zmiešala s voňavkami, pridala vody a potom to celé vypila.” Valerius Maximus dodáva: “…túžila stať sa živým náhrobkom Mausolovým.” Zjavne jej to nestačilo, pretože stála za zrodom piateho divu sveta – dala svojmu zosnulému manželovi postaviť mauzóleum Mauzóleum.
Satrapa Mausolos vládol v rokoch 377-352 pred n. l. Slovo “satrapa” je gréckym prevzatím perzského chšathrapaván, čo znamená “strážca hraníc.” Peržania za dôb svojho rozmachu udeľovali túto funkciu, ktorá v sebe zahŕňala právomoci najvyššieho vojenského, správneho, daňového a súdneho úradníka, do rúk malých vládcov v pohraničných oblastich a s ich podporou dokázali ukorigovať svoju veľkú ríšu. Lenže Mausolos bol šikovným diplomatom a dobrým stratégom; od nadvlády Perzie sa odpútal a Kárii vládol prakticky ako kráľ. Za jeho vlády dosiahol Halikarnas, kráľovské sídlo, najväčší lesk; síce pôvodom Kár, Mausolos podporoval grécku filozofiu a umenie.
Po jeho smrti nastúpila na trón už spomínaná Artemísia II., ktorá mu bola, v súlade s kárskymi panovníckymi tradíciami, manželkou aj sestrou. Hoci je v antických análoch chronicky známa svojím smútkom za manželom, vyznamenala sa aj ako prefíkaná veliteľka loďstva. Rodčania si mysleli, že žena na trón nepatrí a vyplávali do útoku. Informovaná Artemísia svoje lode schovala do tajného prístavu a občanov vyhnala na hradby radostne vítať rodských vojakov. Rodčania sa nechali oklamať a vtiahli do mesta. Artemidini námorníci obsadili prázdne rodské lode a kárski vojaci pobili Rodčanov priamo na halikarnskom námestí. S ukradnutými loďami poľahky vplávala do rodského prístavu a zmocnila sa mesta. Popredných mešťanov dala popraviť a aby Rodčania na ňu v “dobrom spomínali,” dala si postaviť bronzové súsošie symbolizujúce jej víťazstvo. Inak ale ani vláda Mausola, ani Artemisie II. nemala iný ako lokálny význam.
Možno keby kráľovská dvojica splodila deti, bol by Artemísiin údel iný; možno by nesmútila tak intenzívne a nedala by pre manželove pozostatky postaviť tak veľkolepý pomník svojej lásky k nemu. Jediným plodom ich lásky bolo však iba Mauzóleum. Ale akým!
Architektonická koncepcia Mauzólea bola jedinečným spojením kamenného masívu orientálnych hrobiek, stĺpového poriadku gréckych chrámov a staroegyptskej pyramídy; skutočne veľavravná syntéza štýlov v meste na predele gréckeho, mezopotámskeho a egyptského sveta.
Základom celej stavby bol masívny kváder z nepálených tehál, ktorý bol obložený mramorom. Podľa najnižších údajov bol na po užších stranách široký 18,9 metra, po širších 42,3 metra, vysoký bol 11,1 metra. Podľa najvyšších to bolo 66 a 77 metrov po stranách a 30 metrov na výšku. V súčasnosti sa prikláňa k “priemeru,” že mal 40 a 30 metrov po stranách a 20 metrov na výšku. Jedine neznalosť presných rozmerov podstavca bráni definitívnej rekonštrukcii Mausolovej hrobky, pretože na ostatných údajoch sa antickí autori v drvivej väčšine zhodujú.
Na podstavci stál náhrobný chrám obkolesený 36 iónskymi stĺpmi, ktoré niesli 24-stupňovú pyramídu. Pyramída sa končila plošinou a na nej bolo trojmetrové súsošie Masuola a Artemisie vo voze so štvorzáprahom. Celkovú výšku – od základu až po vrchol súsošia – aj zdržanlivý Plinius uvádza úctyhodných 46 metrov.
Artemisia na stavbu povolala dvoch gréckych architektov zvučného mena, Iónov Pythea a Satyra, ktorí si dobrú reputáciu získali napríklad stavbou Aténinho chrámu v Priéne a do stavby Mauzólea sa dali po r. 352 pred n. l. Umeleckú výzdobu pridelila štyrom gréckym umelcom, a to pekne spravodlivo – každý si vylosoval jednu stranu hrobky. Na nedokončenej výzdobe pracovali aj po Artemisiinej smrti, keď bola uložená do hrobky vedľa svojho manžela.
Leochares, dvorný sochár Filipa Macedónskeho a neskôr Alexandra Veľkého, spracoval na západnom priečelí boj kentaurov s Lapitmi. Bryaxis, ktorému sa pripisuje aj súsošie na vrchole hrobky, vyzdobil severné priečelie Téseovými hrdinstvami. Na južnej strane podstavca Timoteos zobrazil Pelopove závody a ich učiteľ, Skopas, zachytil boj Grékov s Amazonkami. Námety výzdoby neboli nijak originálne, boli “ošúchané” a predtým spracované nespočetne veľakrát, ale zachované fragmenty priečelí svedčia o neobmedzenosti tvorivého rozletu gréckych umelcov.
Všetky reliéfy na stranách Mausolovej hrobky nesú stopy Skopovho učenia, všetky postavy preniká vitalita a napätie, ale antickí autori sa zhodujú, že Skopas sa úlohy zhostil predsa len najlepšie. Nové spracovanie boja Grékov s Amazonkami už sa nesústredí na heroizmus postáv, ktorých život okolnosťami prinútil bojovať; dáva väčší dôraz na duševné vypätie bojujúcich postáv, zobrazuje prudké impulzy, rýchle rozhodnutia, hnev, či zúfalstvo. Medzi Skopovými súčasníkmi bol horúčkovitý, hlboko vsadený pohľad, tzv. “flórom zastreté oči” jeho sôch povestné.
Znie to priam neuveriteľne, ale Skopova výzdoba sa z väčšej časti dochovala dodnes. Čas pritom k Mauzóleu nebol nijak obzvlášť láskavý. V trinástom storočí n. l. ho ťažko poškodilo zemetrasenie a v pätnástom ho rozobrali a zničili Rodskí (známi aj ako Maltézski) rytieri na stavbu hradieb pevnosti sv. Petra. Pozostatky Mauzólea našiel sir Charles T. Newton, britský archeológ, ktorý v roku 1856 prišiel do Bodrumu, vtedajšieho a terajšieho tureckého mesta na mieste Halikarnasu. Štrnásť dosák Skopovho vlysu objavil v hradbách rytierskej pevnosti, kam boli zamurované pre zosilnenie stavby. V r. 1862 Newtonovi vyšla kniha Objavy v Halikarnase a po takmer štyridsiatich rokoch rôznych pokusov o rekonštrukciu výzoru Mauzólea v r. 1900 v Časopise pre staviteľstvo uverejnil nemecký archeológ Adler jeho najpravdepodobnejšiu podobu.
Mauzóleum, hrobka, ktorá dala meno všetkým svojho druhu, stalo sa po pyramídach druhým najväčším náhrobkom starovekého sveta. Nebolo však postavené kvôli náboženskému presvedčeniu, ani kvôli samoľúbosti despotu. Vzniklo pre nesmiernu a nakoniec nešťastnú lásku dvoch starovekých vládcov.




Rodský Kolos
“Ostrov Rodos leží v šírom mori. Kedysi, keď bol ešte ponorený na dne, vyniesol ho Hélios na svetlo a vyžiadal si ho od bohov do vlastníctva. Tu stojí Kolos, vysoký sedemdesiat lakťov, vytvorený na podobu Hélia.”
Filón Byzanský

Francúzska mademoiselle, ktorá sa stala symbolom Ameriky, mala svojho starovekého predchodcu. Splodil ho Rodos – ostrov vynikajúci nielen námorníkmi, obchodníkmi a olympijskými víťazmi, ale aj umelcami. Plinius napísal, že ho zdobilo asi tritisíc sôch, z toho vyše sto kolosálnych. V antike sa úsmevne povrávalo, že na Rode veľkosť umenia merajú na lakte. Niečo na tom asi bolo, keď šiestym divom sveta je Kolos z Rodu.
Roku 408 pred n. l. sa rodské mestá Iálýsos, Kameiros a Lindos spojili a na severnom cípe ostrova založili hlavné mesto a dali mu meno ostrova – Rodos. Plán výstavby vypracoval Hippodamos z Milétu, známy racionálnym a matematickým koncipovaním architektúry miest. Počas grécko-perzských a peloponézskych vojen sa ostrov Rodos venoval radšej obchodu, než boju. Napriek tomu, že disponoval jedným z najlepších vojenských loďstiev, snažil sa zachovať si ekonomicky výhodnejšiu neutralitu. Vďaka šikovnej politike a námornej pomoci pri obliehaní Halikarnasu mu ju zaručil aj Alexander Veľký. Dve storočia starostlivo udržiavanej neutrality a nezávislosti Rodu priniesli obdobie vrcholného hospodárskeho, politického a kultúrneho rozkvetu.
Obchodné a námorné založenie Rodu vyplývalo z jeho polohy: bol križovatkou ciest medzi Egyptom, Sýriou a pevninským Gréckom. Po založení Alexandrie, rozvoji Ríma a zničení konkurenčného Tyru jeho význam vzrástol a stal sa peňažným centrom vtedajšieho sveta. Bolo tomu tak aj vďaka solídnosti rodských bankárov a zmenárnikov, spoľahlivosti rodských námorníkov a skvele prepracovanému systému práva námornej prepravy.
Za zmienku stojí tiež rodská ústava. Najvyššími orgánmi boli ľudový snem a rada; krajine vládlo šesť povereníkov rady, ktorým podliehali všetci úradníci. Povereníci, zvaní prytani, boli volení raz ročne zvyčajne z aristokratických kruhov. Formou teda vláda oligarchicko-aristokratická, čiže nič neobvyklé. Strabón ale píše: “Pravidelne sa tam rozdeľuje obilie a bohatší berú podľa dávneho zvyku chudobných k sebe. Okrem toho je tam osobitný úrad pre zásobovanie potravinami, takže chudobní majú prostriedky na živobytie a mesto nemá nedostatok ľudí na prácu… Rodčania sa starajú o ľud, avšak ľud tam nevládne.” Nuž, toto ja pokladám za socializmus v plienkach.
V časoch, keď Atény s Efezom chradli, Rodos prekvital. S Pergamom sa stal centrom obnovenia klasických tradícií, o čom za literatúru svedčí epos Výprava Argonautov, za sochárstvo súsošie Laokoóna. A, samozrejme, Kolos.
Roku 304 pred n. l. mesto Rodos obkľúčil macedónsky kráľ Demetrios. Chcel tak odrezať spojenie s jemu znepriateleným Egyptom, ale Rodčania mu odolali a prinútili ho podpísať nevýhodnú mierovú zmluvu. Podľa tejto zmluvy muselo macedónske vojsko nechať na Rode všetok svoj vojenský arzenál. Ten víťazi predali a zisk investovali do kultúry – rozhodli sa postaviť kolosálnu sochu “patrónovi” ostrova, Héliovi.
Ako vyzerala, a kde stála, sa dnes dá dozvedieť jedine od antických spisovateľov. Tých, ktorí sa ňou zaoberajú, je vyše dvadsaťpäť. Ani jeden z nich ju nevidel na nohách. Zrejme v súlade s Murphyho zákonom sa Kolos temer dve tisícročia vyobrazoval rozkročený nad vchodom do prístavu – práve podľa toho najnepravdepodobnejšieho opisu. Štyridsaťmetrovej soche, ako uvádzal, by tristometrový vchod do prístavu spôsobil značné proporčné zaujímavosti. Paradoxne, doma sediaci cestovateľ Filón podáva opis pravde najbližší.
Kolos bol teda z medi a železa a mal podobu “voľne stojacej mužskej postavy” vysokej asi 33 metrov. Stál na mramorovom podstavci, v ktorom mal kvôli stabilite zapustenú spodnú časť chodidiel. Nebol iba pastvou pre oči, ale aj denným a nočným majákom – jednu ruku mal zdvihnutú a držal v nej “funkčnú” fakľu. Za miesto, kde Kolos stál, sa pokladá koniec Svätomikulášskeho móla.
Tvorcom sochy bol Charés z Lindu, Lysippov žiak, bol však skôr umeleckým “veliteľom” hojného počtu pomocníkov, ktorý zložitá výstavba sochy vyžadovala. Musela to byť pekná drina, lebo Kolos nevznikal “poležiačky,” ale “postojačky.” Najprv mu spravili nohy a vsadili ich do podstavca. Ostatné komponenty tela mu potom odlievali do bronzovej formy, ktorá rástla spolu so sochou. Na fixáciu jednotlivých častí formy použili obklad z hliny a piesku spevnený kamenným a železným lešením. Na svojho dokončeného dvojníka si Hélios posvietil po dvanástich rokoch.
Boh slnka sa pýšil hrdým postojom Kolosa iba 56 rokov. Silné zemetrasenie v r. 225 pred n. l. soche vážne podlomilo zdravie – a kolená. Snáď sám Hélios padajúce telo postrčil tak, aby z úzkeho móla nepadlo do mora. Inak by Plinius nemohol napísať: “Aj ležiaci bol ešte zázrakom.” Kráľ Ptolemaios III. sa okamžite ponúkol, že bude hradiť náklady na jeho opravu a opätovné vztýčenie, ale Rodčania, po nepriaznivých prognózach konzultovanej veštiarne, ponuku odmietli. Tak sa stal Kolos najkratšie stojacim divom sveta.
Jediným divom, z ktorého sa nedochovala ani tá najmenšia hmotná pamiatka, sa stal v r. 653 n. l. Vtedy ostrov Rodos dobyl damaský kalif Muávija a trosky sochy predal neznámemu židovskému obchodníkovi zo Sýrie. Traduje sa, že ich musel odviezť na chrbtoch 900 tiav. Odvtedy už Kolos nikto nikdy nevidel.
História šiesteho divu sveta sa končí temer rozprávkovo. Koniec zlatého veku Rodu je až príliš zo života. Svojím laxným postojom k Caesarovej smrti vzbudil podozrenie obidvoch strán – aj caesarovskej, aj republikánskej. S odôvodnením zachovania neutrality Rodos odmietol požiadavku vojvodcu republikánov, Cassia, o námornú podporu. Cassius r. 42 pred n. l. na Rodos zaútočil. A nie len vojenskou silou; bol študentom rodských škôl a dobre poznal protivníkove slabiny. Využil až príliš ekonomicky zameranú aristokraciu k zrade jej vlastného ľudu: obliehanie Rodu Cassiovými vojskami, na ktoré sa Rodčania odhodlane pripravovali, sa vlastne ani poriadne nezačalo; aristokrati, majúc od Cassia prísľub, že ich príjmy sa pod jeho nadvládou nezmenia, nepriateľským vojskám ochotne otvorili jeden tajný vchod v hradbe. Cassius svoj sľub nesplnil – mesto úplne vyraboval a ešte ho prinútil zaplatiť 8 500 talentov (ročný obrat rodského prístavu za najlepších rokov). Z tejto pohromy sa už Rodos nespamätal.



Visuté záhrady kráľovnej Semiramis
“Prístupová cesta k Záhradám sa zvažovala akoby z kopca a časti budovy rástli jedna z druhej, vrstva na vrstve… Na tom všetkom bola zemina… a do nej boli nahusto nasádzané stromy každého druhu takého, ktorý svojou veľkosťou, alebo iným pôvabom pôsobil pozorovateľovi pôžitok… Vodné stroje vo veľkej hojnosti (dvíhali) vodu z rieky, aj keď zvonka to nikto nemohol vidieť.”
Diodorus Siculus

Semiramidine záhrady boli dlho pre novovekú Európu stavbou zo všetkých siedmich divov najzáhadnejšou. Spisy starých Babylončanov na túto tému mlčia a antickí autori sa v opisoch záhrad často rozchádzajú. Považovali sa za výmysel, za básnický prelud. Nečudo – životopis samotnej Semiramis mal niekoľko verzií a väčšina z nich mala mytologický charakter. A nakoľko pán Koldewey, človek, ktorý Semiramidine záhrady napokon našiel, spod zeme vykopal aj celé mesto Babylon, budem sa venovať i “Filónovmu” divu v tomto meste – babylonským hradbám.
Robert Koldewey, nemecký vedec, vyštudoval archeológiu, architektúru a dejiny umenia. Vo svojich 44 rokoch dostal ponuku od riaditeľa berlínskych múzeí a 1. marca 1899 sa pustil do trosiek Babylonu. Vykopal ho za devätnásť rokov a svoje vykopávky popísal v knihe Vzkriesený Babylon.
Prvým divom, ktorý objavil, boli babylonské hradby. Akú senzáciu spôsobil tento jeho objav, sa dá predstaviť jedine po prečítaní si pôvodných, antických opisov mesta Babylon.
Hérodotos, ktorý ich videl okolo r 440 pred n. l. o nich píše: “Okolo mesta sa tiahne najprv hlboká, široká a vodou naplnená priekopa; za ňou stojí hradba, ktorá je 50 kráľovských lakťov široká a 200 lakťov vysoká… Na vnútornej i vonkajšej strane stavby postavili potom jednoposchodové veže, vždy dve a dve proti sebe a medzi týmito vežami nechali miesto pre voz so štvorzáprahom. Brán je v celej hradbe sto a všetky sú z bronzu… Vonkajšia hradba je takrečeno pancierom mesta, za ňou však stojí ešte ďalšia hradba, nie síce slabšia, ale užšia.”
Strabón ich o 450 rokov videl takto: “Babylon leží na rovine, obvod hradieb meria 365 stadií, ich šírka 32 stôp, výška hradieb medzi vežami meria 50 lakťov, výška veží 60 lakťov. Cesta na hradbe je taká široká, že sa na nej ľahko vyhnú dva vozy so štvorzáprahom.”
Diodóros ich už nevidel, a tak píše toto: “Ich šírka stačila pre šesť vozov, a ako tvrdí Ktésias Knidský, ich výška bola neuveriteľná. Kleitarchos a iní, ktorí boli s Alexandrom v Ázii, uvádzajú, že ich obvod meral 365 stadií… Podľa novších autorov boli len 50 lakťov vysoké a ich šírka stačila len pre dva vozy. Veží bolo 250… Medzi hradbami a domami bolo voľné miesto v šírke 200 stôp.” Všetci ešte svorne dodávajú, že boli postavené z pálených tehál spojených asfaltom.
V novoveku sa týmto opisom vôbec neverilo, o antických autoroch sa hovorilo, že sú neseriózni a preháňajú ako malé deti. Niet sa čo diviť – podľa Hérodota bol obvod hradieb 90 kilometrov, podľa Strabóna a Diodóra 70; ďalej, ich výška mala podľa najmiernejšieho opisu dosahovať 22 metrov a ich šírka najmenej šesť až osem metrov. Takáto hradba by do svojho obvodu pojala akékoľvek mesto sveta v tej dobe a dosahovala by výšku šesťposchodového domu, akých v tej dobe veľa nebolo. Spolu s tvrdením, že hradieb sú pásy dva, sa antickí autori “odsúdili”.
Začiatkom r. 1900 Koldewey zistil, že vykopáva nie druhý, ale tretí pás hradieb. A ukázalo sa, že antickí autori nepreháňali: šírka prvého pásu hradieb bola sedem metrov, druhej 7,8 metra, tretej 3,3 metra; pred vonkajšími hradbami bola priekopa. Veže mali štvorcový pôdorys s 8,36 metrovou stranou a boli od seba vzdialené na 44 metrov. Ich počet sa odhaduje na 360 na vnútornej a 250 na vonkajšej strane systému hradieb. Pri obvode vonkajších hradieb sa prikláňa k Hérodotovej verzii. Starí autori napočítali pásy iba dva. Tretí pás hradieb vidieť nemohli, lebo bol nižší a nachádzal sa medzi vonkajším a úzkym pásom hradieb, ktoré boli rovnako vysoké a priestor medzi nimi zasypaný hlinou. Čo sa týka prirovnávania šírky hradieb k priechodnosti určitým počtom vozov, po najužšej by mohol prejsť jeden, po najširšej až štyri vozy so štvorzáprahom. Takisto materiál stavby Koldewey potvrdil, ale pridal, že z vonkajších strán boli obložené glazúrovanými tehlami s ornamentmi a reliéfmi bojovníkov, levov a drakov. Tento obklad ostatne nachádzal po celých devätnásť rokov jeho výkopu.
Dejepisné tabuľky tvrdia, že Babylon, ktorý Koldewey vykopal, bol z prevažnej časti do svojej podoby vystavaný za Nabukadnesara II. v období Novobabylonskej ríše (625-539 pred n. l.). Nabukadnesarovi sa prisudzuje aj dostavanie Babylonskej veže, “Hérodotovho” divu sveta, a konečne aj výstavba visutých záhrad.
Ako je to možné, veď od toho sa visuté záhrady volajú Semiramidinými, lebo ich snáď dala postaviť kráľovná Semiramis?! Nuž, ako som už spomenul na začiatku, s kráľovou Semiramis je to ťažké. Od Diodora máme dve verzie jej životopisu: jednu mýtickú, tú odpísal od Ktésia Knidského, a jednu reálnu, odkopírovanú od Athénaia.
Tá prvá začína tak, že bohyňa Derekéta s ľudskou hlavou sa zaľúbi do obyčajného muža, smrteľníka. Keď sa im narodí dcéra, zabije svojho mládenca a od dcérky ujde. Tej sa ujmú holuby, potom ju nájdu pastieri. Od nich si ju vezme dobytkársky inšpektor Sim, dá jej meno Semiramis (čiže po Sýrsky “holubica”) a vzorne ju vychová. Vyrastie z nej taká urastená dievčina, že vrchný kráľovský inšpektor Onnés sa do nej na prvý pohľad zaľúbi a požiada ju o ruku. Ona súhlasí, on si ju odvedie do Ninive a majú spolu dvoch synov. “Keďže okrem krásnej postavy oplývala všetkými prednosťami,” Semiramis si manžela omotá okolo prsta.
Rodinnú idylku naruší vojna s Baktriou. Vo vojsku kráľa Nina je aj Onnés, ale nebojuje – kráľovskí inšpektori sú od toho oslobodení. Kráľovi sa stále nedarí dobyť hlavné mesto a Onnés sa nudí. Zavolá si teda k sebe svoju ženu. Po príchode Semiramis zhodnotí stav frontu a zistí, že kráľ útočí – prirodzene – na slabšiu stranu opevnení. Tam ale protivník sústredí väčšinu svojich síl. Semiramis si vezme dobrovoľníkov a zaútočí na stranu najsilnejšiu. Nepočetných a prekvapených obrancov rozpráši, mesto dobyje. Kráľovi Ninovi sa zapáči Semiramidina udatnosť a Onnésovi ju preberie. (Ten sa z toho potom obesí.) Vrátia sa do Ninive, kde sa vezmú a neskôr majú syna Nina.
Po kráľovej smrti vládne kráľovná Semiramis. Odmieta všetkých nápadníkov a vedie dobyvačné vojny. Po debakli v Indii vládne v mieri a šťastne. Keď sa ju syn pomocou jedného eunucha pokúsi odstrániť, sama odstupuje z trónu. “Potom vyšla na balkón, premenila sa na holubicu a odletela rovno do nesmrteľnosti.”
Druhá verzia tvrdí, že Semiramis bola krásnou, ale bezvýznamnou dvornou dámou. Taktiež padla do oka kráľovi a ten sa s ňou oženil. Po nejakom čase ho uprosila, aby jej na päť dní prenechal vládu nad krajinou. V prvý deň usporiadala hostinu, čím si získala vojvodcov a hodnostárov. Na druhý deň manžela zavrela do väzenia a dala sa oslovovať ako kráľovná. Odvtedy vraj vládla až do vysokého veku a “dokázala mnohé veľké činy.” Diodóros rôzne verzie komentuje iba lakonickým: “Tak si odporujú správy dejepiscov o Semiramide.”
Semiramis však skutočne bola historickou osobou – ibaže sa nevie, ktorej vlastne patrili tie záhrady. Kráľovná menom Šammuramata panovala v rokoch 810-806 pred n. l. Hérodotos spomína jednu Semiramidu, ktorá žila okolo r. 750 pred n. l. Aj spoluvládkyňu kráľa Belocha (s veľkým B – on sa tak volal) z konca 8. st. pred n. l., Atossu, nazývali Semiramidou. Takisto je možné, že Semiramis je druhé meno Nabukadnesarovej manželky Nitoris. Všetky domnienky môžu byť rovnako správne – a rovnako nesprávne. Žiadny súveký záznam sa o Semiramide v spojitosti s visutými záhradami nezachoval.
Opäť boli antickí autori považovaní za “rozprávkarov” a opäť im nikto neveril. Opäť sa ukázalo, že antickí autori mali pravdu, lebo Robert Koldewey opäť dokázal to, čo sa pokladalo za nemožné – našiel visuté záhrady v Babylone.
Ako prvé našiel zvyšky klenieb – architektonický prvok, ktorý bol babylončanom cudzí. Vysvetlil si to tak, že ide o pivnicu, hoci bola nad úrovňou ostatných budov. Stien “pivnice” sa nedokopal. Našiel ale stĺpy, na ktorých klenby spočívali. Boli kamenné. V babylonskom stavebníctve, kde bola stavebnou hmotou temer bez výnimky tehla, skutočná rarita. Keď však našiel pozostatky po studni s trojitou špirálovitou šachtou, spomenul si na svoj koníček – históriu kanalizácie – a podozrenie, že ide o Semiramidine záhrady mu potvrdili antickí autori. V ich zväzkoch našiel, že kameň použili pri stavbe Babylonu len dvakrát – na severnej hradbe Kasru, kde ho našiel už predtým, a na visutých záhradách. Ďalej si porovnal svoje náčrtky vykopávok so Strabónovým opisom. Napokon zistil, že vtedajšie mezopotámske čerpacie zariadenia sa bez akejkoľvek redukcie dali napojiť na vykopané šachty v prastarej studni. Vtedy si bol už celkom istý, že našiel druhý div sveta – visuté záhrady kráľovnej Semiramis. Koldewey potom určil pravdepodobný výzor záhrad a podľa neho sa v rokoch 1954-1955 Iracká pamiatková správa pokúsila o rekonštrukciu, ale pre nákladnosť stavby od toho upustila.
Visuté záhrady však najlepšie opíšu ich antickí súčasníci. Strabón záhrady videl na vlastné oči a takto ich zachytil: “Záhrada tvorí štvorec a každá jej strana meria štyri plethrá (cca 120 metrov). Drží sa na klenbách, spočívajúcich na podstavcoch z kvádrov, postavených na seba ako kocky. Podstavce sú vyplnené hlinou, takže v nich môžu rásť aj najvyššie stromy. Zhotovené sú z tehál pospájaných asfaltom; asfaltom sú zaliate i oblúky a piliere z kamenných kvádrov. Najvyššia plošina má stupňovité terasy a na týchto terasách sú špirálovité čerpadlá, ktorými určení robotníci čerpajú vodu z Eufratu.”
Filón pri svojom opise čerpal zo starších autorov, ktorých písomnosti sa nedochovali: “Visutou sa nazýva záhrada, ktorá má rastliny vysoko nad zemou… Predovšetkým sú tu kamenné stĺpy, ktoré nesú váhu celej stavby; ich ozdobné päty tvoria pod stavbou dvoranu, alebo kolonádu. Na nich ležia palmové trámy, oddelené od seba len úzkou medzerou… Na tieto trámy je navezená obrovská a hlboká vrstva pôdy a do tejto pôdy je zasadené… všetko, čo je očiam príjemné a jazyku lahodné. Celá táto plocha sa pred vysadením niekoľko ráz preorie a pre záhradné práce je rovnako vhodná ako hociktorá iná pôda. Tak je teda pole zorané nad hlavami tých, ktorí sa prechádzajú medzi stĺpmi pod ním… A prúdy vody prichádzajú buď z vysoko položených studní vlastným spádom, alebo silou tlaku čerpajú točitými špirálami a pohonom príslušného mechanizmu cez rúry zariadenia. Tak sa udržuje pôda stále vlhká a rastú tu rastliny s večnou zeleňou a listnaté stromy s mocnými koreňmi v prirodzenej veľkosti a sile.”
Semiramidine záhrady neboli teda ani kolosálne vysoké, ani giganticky rozmerné. To originálna myšlienka a v neposlednom rade tiež krása, ktorou sa vyznačovali, na starých Grékov zapôsobila viac, ako vysoké zigguraty, alebo predimenzované hradby. Miesto v zozname siedmich divov antického sveta patrilo visutým záhradám plným právom.



Záver

Sedem divov sveta. Starí Gréci zrejme dobre vedeli, prečo ich majú len sedem. Nestalo by sa im to, čo nám – my ich máme toľko, že ich už nevieme vymenovať, ba sme ich aj prestali registrovať a vnímať. Tým, že si určili to najkrajšie, najväčšie, najdômyselnejšie; jednoducho to najlepšie, čo im ich doba ponúkala, vytýčili si hranice ľudského umu a rúk, ktoré sa potom mohli snažiť prekročiť; ideály, ktoré mohli nasledovať.
Najobjemnejšia pyramída, najdômyselnejšie záhrady, najkrajší chrám, najmajestátnejšia socha, najzaujímavejšie mauzóleum, najväčšia socha a najvyšší maják antického sveta. Najväčšie výtvory ľudskej práce, techniky a umenia antiky, ktoré boli pred tisícročiami zničené, pred stáročiami zabudnuté a pred desaťročiami znova objavené. Nepochybne, kandidátov na post divu sveta bolo viac, ale to, že miest bolo len sedem, nútilo k tvrdému výberu tých naozaj najlepších. Myslím, že niečo také by sa celkom dobre hodilo aj do tejto doby.